Hlavně pro samotnou maminku, která se v té době nakazila koronavirem. „Nemoc měla středně těžký průběh. Byla jsem opravdu hodně vyčerpaná, dost jsem spala, bolely mě svaly a natékaly některé části těla. Měla jsem neustálý sípavý kašel a cítila silný tlak na hrudníku. Učit se do toho s dětmi, vařit a trochu při tom uklízet, mi přišel občas nadlidský úkol,“ popisuje Adámková. Náročné to ale bylo i pro ty nejmenší. „Dvojčata chodí do první třídy a sotva jim začala škola, musela zůstal doma. Učí se teď základy – psát, číst, počítat, jak funguje svět, a když nebudou mít tyto zásadní znalosti pevně naučené, všechno ostatní bude na vodě. Takže jsme začátek školy nechtěli podcenit,“ vypráví dále. I přes to, že byla nemocná, učila se s dětmi tři až čtyři hodiny denně. Už jen udržet pozornost dětí bylo podle ní často dost těžké, protože doma mají spoustu lákadel v podobě televize, mobilů, hraček, psa nebo postele. „Navíc, pro děti je maminka úplně jiná autorita než paní učitelka. Mamince se může odmlouvat, utíkat, můžou se na ní dělat prosebné oči a v půlce výuky si jí sednout na klín. Musím ale říci, že se děti snažily. Musela jsem zavést opravdový školní režim, a když se sedlo ke stolu, tak jsme prostě byli ve škole. Jen hlásit se děti nemusely,“ říká s úsměvem.
Šestiletá dvojčata jsou žáky 25. základní školy v Plzni. Výhodou bylo, že při nástupu do školy dostaly učebnice, které jsou dostupné i v on-line verzi. „Ve videích je vše moc hezky vysvětleno. Předpokládám, že všichni rodiče samozřejmě psát i počítat umí, ale ne každý je obdařený trpělivostí a vysvětlovacím talentem. Pokud by si tedy s něčím nevěděli při učení rady, tak on-line učebnice jim opravdu pomůže,“ uvádí Adámková. Hotové úkoly pak dvojčata vyfotila a posílala do školy přes internet. „Dvojčata měla ještě každý den půlhodinu učení s paní učitelkou on-line. To vyžadovalo asistenci, zejména při připojení a při různých výpadcích zvuku. Paní učitelka se snažila, aby děti nezanedbávaly ani předměty jako je hudební, výtvarná nebo tělesná výchova. Takže si v obýváku zkoušely atletickou abecedu, přezpívávaly písničky a co mě zaskočilo – vyráběly křížaly. To nám zabralo asi půl dne. Nevím, jak to dělaly maminky, které ještě navíc musely pracovat,“ dodává.
Sebastian, žák třetí třídy základní školy, je podle své maminky hodně samostatný, takže si s on-line výukou většinou věděl rady. Na dvě až tři vyučovací hodiny denně on-line se připojoval sám přes mobil. „Šestnáctiletému Lukášovi, který na střední škole studuje technický obor, pomáhal s učením manžel vždy večer po práci. Má naštěstí technické vzdělání, takže to nebyl velký problém,“ vypráví Adámková s tím, že středoškoláci se ale na rozdíl od menších dětí musí hlídat. „Umí obstojněji lhát, jako například „už mám všechno hotovo nebo žádný úkol nemáme“ a pak jim lítá jedna pětka za druhou za nevypracované učivo. Uhlídat to je hodně těžké. Škola většinou píše, až když mají opravdu velký problém. Teď už víme, že chodit za školu se dá, i když do školy nechodíte. Problém byl, že některé úkoly chodily dětem do emailu, jiné přes chat do Teamsů a některé zadávali učitelé i při hodinách, takže hlídač to má opravdu těžké,“ popisuje.
Návrat dětí do školy vítá s velkou radostí. Už kvůli tomu, že jim chyběli kamarádi, a že se ve škole učí raději než doma, protože tam se učí všichni. „Pracuji na živnostenský list, takže v době, kdy nechodím do práce, nemám žádné výdělky. A pomoc od státu v podobě šesti tisíc korun za měsíc – pokud tedy vůbec někdy peníze přijdou – považuji za „lepší než nic“. Být ale samoživitelka, tak jsme asi pod mostem. Takže když to jde, děti prostě do školy musí,“ uzavírá Adámková.
close
info
Zdroj: M. Adámková
zoom_in
