V posledních týdnech jsme byli svědky mnoha přírodních katastrof, v České republice i zahraničí. Zažili něco podobného i naši předci, nebo je nedávné dění pro lidstvo něčím novým?
Pokud víme, tak z dlouhodobého hlediska byl výskyt živelních pohrom běžný a v historii existovala období, kdy se podobné jevy vyskytovaly i v takto krátkém časovém úseku. Teď nechci vyloženě tvrdit, že současné období extrémní není, ale například i v posledních pěti stech letech můžeme vysledovat období, kdy byly určité typy pohrom častější. Problém se stanovením takových období ovšem souvisí s krátkou historickou pamětí, tedy tím, co a jak hluboko do minulosti si lidé pamatují, a také dostupností dat. Jen ve chvíli, kdy máme dostatek dat, můžeme vyhodnocovat, jestli se situace podobná té současné vyskytovala už v minulosti. Můžeme ovšem říct, že se vyskytla období či roky, které byly bohatší na extrémy.

Kdy to třeba bylo?
Příkladem mohou být hladová léta 1770-1772, což bylo období posledního velkého hladomoru v českých zemích a ve Švýcarsku. Tyto roky se obecně vyznačovaly tím, že byly deštivé podzimy, chladná jara a deštivá období žní. Následkem toho lidé sklidili jen minimum úrody, nastal nedostatek obilí a následně hladomor. Například konkrétně rok 1770 byl významný tím, že ještě v březnu a dubnu ležel na polích sníh. Zemědělci nemohli včas zasít, navíc až do poloviny června převládalo teplé a suché počasí následované deštivým červencem. Pro zemědělství byl rok 1770 opravdu extrémní. Dále bych zmínil roky 1783 a 1784, kdy došlo k erupci sopky Laki na Islandu. Po její explozi následovaly tři fáze povodní v Evropě. Příkladem extrémního období jsou rovněž léta po konci napoleonských válek, konkrétně 1815 až 1817. V dubnu 1815 vybuchla sopka Tambora, která významně ovlivnila klima na severní polokouli. Následující rok 1816 je znám jako „rok bez léta“, které bylo extrémně chladné a deštivé. Konkrétně v českých zemích máme doloženy povodně v letech 1815 a 1817 nebo pět sesuvů v severozápadních Čechách v roce 1817. Obecně se s těmito roky pojila velká neúroda, především v roce 1816, a v souvislosti s ní sociální neklid. Zvýšil se tehdy například počet žebráků.

Záběry na zatopenou vesnici v Německu.
Klima se mění: Silné bouřky a povodně budou až 14krát častější, ukázala studie

Dá se v obdobích extrémních výkyvů klimatu najít v minulosti nějaký vzorec existuje nějaká perioda, ve které se doby s přírodními katastrofami opakovaly?
Periody s častějším výskytem konkrétních extrémů se v minulosti najít dají. V roce 2020 vyšel v odborném časopisu Nature článek, který mapoval povodně za posledních pět set let v Evropě. Mí kolegové, mezi nimi i profesor Brázdil, v něm identifikovali celkem devět period, které byly na povodně bohatší. Mezi ta nejvýznamnější patřila léta 1560-1580, 1760-1800, 1840-1870 a současnost, respektive roky 1990-2016. V těchto obdobích byly povodně častější a opakovaně zasahovaly konkrétní regiony, především v západní a střední Evropě. Podobné shluky můžeme pozorovat i co se týče epizod sucha.

Po událostech posledních týdnů se nám jako nejděsivější mohou zdát přívalové deště, povodně, bouřky se silným větrem. Měli to naši předci podobně, nebo je více děsily jiné extrémy počasí?
Naši předci byli převážně zemědělskou společností, a když to zjednoduším, tak se báli každé přírodní pohromy. A zároveň některé obavy mohly být zesíleny v konkrétním ročním období. Například na jaře potřebovali zasít a v případě dlouhé zimy ležel sníh na polích déle, což včasné setí znemožnilo. Dlouhá zima nebo chladné jaro často způsobovaly pozdní vzcházení obilí. Majitelé ovocných sadů a vinohradů se obávali pozdních mrazů nebo krupobití, které způsobovalo obrovské ekonomické škody. Když se podíváme na léto, především na období žní a sklizně, časté deště způsobovaly, že obilí hnilo přímo na polích, lidé nesklidili, nebyl dostatek osiva na další rok, zvýšily se ceny obilí, mouky a následně pečiva. Obdobné škody působily povodně. Nebo je naopak v létě děsily epizody sucha a s nimi související požáry, často vzniklé úderem blesků. V zimě byl velký strach z holomrazů nebo extrémních přívalů sněhu, které zase komplikovaly dopravu.

Snažili se lidé nějak před výkyvy počasí chránit, nebo to brali tak, že jsou následky nevyhnutelné?
Lze uvést několik příkladů, jak se před pohromami chránili. Pokud měli lidé pole na strmém svahu, pozemek chránili před přívalovými povodněmi vykopáním struh v horní části, aby zabránili odplavení ornice. Pokud velká voda přece jen přišla, tak kopali strouhy v dolní části pole, aby rychle odtekla. Pokud už voda došla do vesnice, stavěli narychlo hráze z hlíny, cihel a desek, aby zabránili dalšímu rozvodnění řeky. Máme například doložen případ povodně z března roku 1830 ve Velkém Meziříčí následkem ledové zácpy, kdy lidé strhli most přes řeku Oslavu, aby zabránili dalšímu rozlivu. V novověku máme doloženo umělé zpevňování břehů řek. V neposlední řadě lidé věřili na různé pověry, například zvonění proti bouřkám, které je mělo ochránit proti hromům a bleskům.

Dá se nějak přesně stanovit, dokdy lidé věřili, že je špatné počasí božím trestem, a kdy se naopak začala většinová společnost více spoléhat na hlas vědců?
To dle mě hodně závisí na konkrétním regionu. Byly oblasti, kde většinová společnost přestala věřit nejen na boží trest, ale i na pověry dříve než jinde. Tohle prozření souviselo s úrovní vzdělání společnosti, její vyspělostí a s ní spojeným nástupem průmyslové revoluce. Právě při ní se lidé začali přesouvat z vesnic do měst, nastal proces urbanizace a lidé ztráceli vztah k půdě, svým kořenům a tradicím. Se změnou každodenních starostí neměli prostor zabývat se pověrami. Ovšem zatímco na boží trest přestali lidé věřit dle mých poznatků dříve, pověry přetrvaly ještě poměrně dlouho.

Dešťové počasí v Praze.
Rozmarné léto: Proč na počasí nemůže být spolehnutí?

Které třeba vydržely?
Máme například doloženo, že v českých zemích ještě v roce 1868 panovala pověra, podle níž na Květnou neděli přehazovaly selky vysvěcené a uvařené vejce přes střechu chalupy. Kam vejce dopadlo, tam ho zakopaly a věřily, že je tento postup ochrání před bleskem a požárem chalupy. Pověry tak u nás přetrvávaly ještě ve druhé polovině devatenáctého století. Dále například v roce 1902 se ve Štýrském Hradci uskutečnila konference, na které se hodnotil vliv střílení z moždířů na odehnání bouřky. A ještě z roku 1904 máme doklady z jižního Ruska, že v případě nastalého sucha lidé po bohoslužbě vytáhli pravoslavného kněze na hřbitov, kde ho polili vodou, a věřili, že tak epizoda sucha skončí. Jiným příkladem bylo zapalování svíček hromniček k ochraně před bouřkou.

Státní moc se nesnažila některé z těchto pověr vymýtit?
Například v roce 1783, za vlády Josefa II., bylo zakázáno zvonit proti přicházejícím bouřkám a mrakům. Tento zákaz byl vydán proto, že při bouřkách nejen v onom roce zemřelo množství zvoníků. Zvonění proti bouřkám na ně nemělo reálně žádný vliv. Jenže v některých oblastech lidé zvonili i dále a zákaz porušovali. Proti bouřkám a mrakům se zvonilo například na severním Slovensku ještě ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století.

Zmiňoval jste, že se s obdobími extrémů počasí pojily i sociální nepokoje. I v současnosti jsou samozřejmě přírodní katastrofy politickým tématem. Stalo se v historii, že by proměny klimatu ovlivnily třeba politický vývoj?
Náhlé kolísání klimatu mohlo mít dopad na fungování celé společnosti. Je známo, že pády některých egyptských dynastií byly zapříčiněny dlouhodobými výkyvy klimatu, třeba výskytem sucha. Předpokládá se, že na pád Staré říše v roce 2181 před naším letopočtem mělo mimo jiné velký vliv dlouhotrvající sucho. Ve starověku lze najít i další příklad, kdy kolem roku 1200 před naším letopočtem pravděpodobné sucho a následná neúroda ve východním Středomoří spolu s dalšími faktory přispěly k pádu nebo velkému úpadku několika vyspělých civilizací, například minojské či Chetitů.

Jsou takovéto případy pouze záležitostí období starověku, nebo je zažily i pozdější generace?
Můžeme zmínit Velkou francouzskou revoluci z roku 1789. Jak jsem již řekl, v roce 1783 nastala erupce sopky Laki, která významně ovlivnila podnebí na severní polokouli. Konkrétně v českých zemích dočasně poklesla teplota vzduchu a vyskytly se častější povodně. V osmdesátých letech osmnáctého století následně nastala ve Francii řada neúrodných let, lidé hladověli a zvyšovala se sociální nestabilita, která vyústila v revoluci. A kdybych se podíval do české kotliny, tak bych zmínil rok 1947, kdy v Československu nastalo velké sucho a neúroda. Dodávkou obilí nám vypomohl Sovětský svaz, a to pomohlo komunistické straně k získání přízně u nových voličů a k budoucímu převzetí moci v únoru 1948. Musím ale zdůraznit, že klima nikdy v těchto událostech nehrálo hlavní roli. To bychom se vraceli ke klimatickému determinismu, tedy názoru, že klima předurčuje veškerý budoucí vývoj společnosti, a ten již byl opuštěn. Klima je pouze jedním z mnoha faktorů majících vliv na vývoj lidské společnosti. Nemůžeme proto říct, že jen kvůli nastalé epizodě sucha se v Československu dostali k moci komunisté.

Letecký snímek povodní. V Královéhradeckém kraji nejvíce postihly města Svoboda nad Úpou, Hostinné, Nový Bydžov nebo Chlumec nad Cidlinou (na snímku koupaliště).
PŘEHLEDNĚ: Boj s přírodním živlem. Kde Čechy v minulosti potrápila velká voda

Hrály proměny klimatu roli i ve válkách, přispívaly k vypuknutí konfliktů?
Určitě ano. Typickým příkladem bylo arabské jaro v roce 2011. Konkrétně Sýrii sužovalo před vypuknutím nepokojů několikaleté sucho, které mohlo zvýšit napětí ve společnosti. Rovněž v některých státech vyvážejících obilí, například v Rusku, Číně, Ukrajině nebo Kanadě, byla kvůli suchu neúroda, kvůli čemuž začaly růst ceny obilí především v řadě arabských států. Vysoké ceny a nedostatek jídla pak radikalizovaly některé obyvatele a vypukly protesty v řadě zemí, jejichž vrcholem byla válka v Libyi a Sýrii. Opět ale podotýkám, že klima zde sehrálo dílčí roli a byly zde další, především politické a socioekonomické faktory, které se projevily.

Když už jsme u důsledků proměn klimatu, v Německu znělo volání po tom, aby se po nedávných ničivých povodních vybudovaly poničené části vesnic na nových místech nebo aby se vesnice nově stavěly v jiné, méně rizikové oblasti. Je to přehnaná reakce, nebo máme i z historie příklady o tom, že by se přesouvalo osídlení kvůli živelním pohromám?
Pokud je nám známo, tak se podobné přesuny sídel odehrávaly i dříve. Když vznikala nová sídla, lidé je kvůli dostupnosti vody a zdroji potravy stavěli na březích řek. Pokud však byla často ohrožována povodněmi, tak mohla být následně přesunuta dále nebo výše od břehu řeky. Typickým příkladem je Kolín, kdy původní trhová osada ležící na břehu Labe byla pro časté povodně někdy před rokem 1261 přesunuta do vyšší polohy.

V souvislosti s nedávným tornádem na jihu Moravy i záplavami opakovaně zaznělo varování, že si jako lidstvo budeme muset zvyknout na to, že přírodní katastrofy a extrémy budou častější. Souhlasíte s tímto názorem?
Na toto téma nejsem expert, ale souhlasím se závěry kolegů z Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd, kteří se věnují studiu budoucího vývoje klimatu. Dle jejich zjištění se dá očekávat, že minimálně do poloviny jednadvacátého století extremita, intenzita a frekvence některých přírodních pohrom poroste. Můžeme očekávat, že především sucho a přívalové povodně v letním období budou ve střední Evropě častější.

Panuje mezi klimatology shoda na tom, kdo je hlavní příčinou změny klimatu?
Pokud se bavíme pouze o vědcích, kteří se věnují klimatologii, tak mezi nimi panuje shoda asi na 97 až 99 procent, že hlavní příčinou současné změny klimatu je člověk. Právě lidská činnost má na ni největší vliv.

Důsledkem globálního oteplování jsou horká léta a nedostatek vláhy. V uplynulých letech trápilo sucho i Českou republiku
O změně klimatu kolují fámy i nepodložené argumenty. Proti vědě ale neobstojí

A dá se i říct, jaké odvětví lidské činnosti je v současné době tím nejhorším?
Pokud se podíváme na celý svět, tak nejvíce emisí skleníkových plynů produkuje energetika, druhými v pořadí jsou zemědělství, lesnictví a využívání půdy a na třetím místě je průmysl. To jsou hlavní odvětví, která dávají dohromady šedesát až sedmdesát procent emisí skleníkových plynů. V jednotlivých regionech a státech pak mohou být pořadí odvětví i výše jejich emisí různé.

Zmiňujete záležitosti, které se týkají většinou velkých společností, ať už soukromých či státních. Ony bývají často argumentem lidí, kteří nežijí příliš ekologicky, že jednotlivec stejně nic nezmění. Jak se na to díváte jako odborník. Má individuální odpovědnost vůči planetě cenu?
Rozhodně ano. Myslím si, že je to jeden z nejdůležitějších prvků vyrovnávání se současnou změnou klimatu. Je pravdou, že různé elektrárny, teplárny a jiné podniky spalující fosilní paliva produkují velké množství emisí skleníkových plynů, ale já si myslím, že zodpovědnost vůči naší planetě má každý z nás. Pokud se každý zamyslí a bude se snažit žít alespoň trochu zodpovědněji, postupně může nastat dominový efekt, kdy se větší část naší společnosti dobrovolně posune k šetrnějšímu způsobu života a možná i menšímu konzumu.

Takže je šance, aby velké množství jednotlivců změnilo i postoj některých nadnárodních korporací?
Nejsem odborníkem na toto téma, ale myslím si, že velké společnosti se řídí, nebo měly by se řídit požadavkem zákazníka. Pokud uvidí, že zákazník má zájem například o energii z obnovitelných zdrojů, potraviny bez plastových obalů nebo více lokálních potravin, uslyší na to. Konec konců, některé aerolinky už nyní dávají cestujícím možnost kompenzovat část své emisní stopy připlacením si několika eur navíc.

Existuje nějaká fáma o změně klimatu, která vás spolehlivě rozčílí?
Těch je celá řada, ale co mě zvedá ze židle, je právě tvrzení, že je pozdě se změnou klimatu něco dělat a že jednotlivec nic nezmůže. Myslím, že každý z nás může přispět svým malým dílem, inspirovat ostatní a jednou třeba vyvolat tlak na nadnárodní korporace. A zároveň si myslím, že opravdu není pozdě se změnou klimatu něco dělat. Poměrně spolehlivě víme, co se stane do roku 2050. To, co uděláme nyní, se projeví za přibližně třicet let, protože existuje jistá setrvačnost klimatu. Naše nynější kroky děláme především pro své potomky, a proto to má smysl.

Stoupání hladiny oceánů, které je způsobeno táním ledovců, naplňuje nejčernější možné scénáře
Oteplení Země a extrémy přírody: Jaké jsou největší bludy a co je pravda

A když to naopak obrátím zpátky do minulosti, sklízíme my nyní plody nějakého chybného rozhodnutí našich předků?
Může to být například odvodnění krajiny. Od konce devatenáctého století se lidé snažili vodu odvést, my ji naopak nyní v krajině potřebujeme zadržet. Bylo to období, kdy byly vyšší srážky a v krajině se nacházelo více mokřadů a vlhkých luk. Po roce 1918 navíc vyvstal požadavek po dostatečné ploše polí, protože se Československo rozhodlo jít cestou rostlinné výroby. Další věc, kterou předkové neúmyslně ublížili krajině a částečně i nám, lze datovat do období po hladových letech 1770 až 1772. Po tomto období se rozšířilo pěstování brambor. Do té doby tak časté nebyly, ale pak si na toto takzvané jídlo chudých společnost navykla, a to nás na počátku devatenáctého století ochránilo před dalšími hladovými léty. Jenže s rostoucí plochou pěstovaných brambor na polích nastávala větší vodní eroze půdy. A důsledky v podobě minulých ztrát části ornice pociťujeme v některých oblastech dodnes. V této souvislosti je také potřeba zmínit lesnictví. Po masivní těžbě a řadě kalamit v osmnáctém a devatenáctém století lidé potřebovali vysadit nové lesy. Zvolili mnohdy monokultury smrků, které rostou poměrně rychle. Rovné kmeny se navíc dobře těžily a zpracovávaly. Jenže protože byly vysazovány nevhodně, jsou nyní náchylnější na vichřice, škůdce nebo přívaly sněhu. Vždy je ale třeba posuzovat kroky našich předků v kontextu jejich doby.

Čím vás historická klimatologie zaujala?
Původně jsem studoval kombinaci učitelství geografie a historie a už na přednáškách mě nejvíce zaujalo zkoumání dopadů počasí a klimatu na lidskou společnost. Od zpracování bakalářské práce se historické klimatologii věnuji soustavně.

Kdo je Lukáš Dolák
Narodil se v roce 1988, pochází z Kroměříže. Vystudoval fyzickou geografii a učitelství geografie a historie na Masarykově univerzitě v Brně. Od doby, kdy zpracoval bakalářskou práci na téma dopadů živelních pohrom na jednom panství na Moravě, se soustavně věnuje oboru historická klimatologie.

Nyní působí na Masarykově univerzitě v Brně a v Ústavu výzkumu globální změny Akademie věd České republiky. V těchto institucích se zabývá historickou klimatologií a dopady hydrometeorologických extrémů na lidskou společnost za posledních pět set let, rovněž zkoumá důsledky změny klimatu. Je ženatý, mezi jeho koníčky patří běh, cyklistika, turistika, cestování a četba.