Ničivá povodeň odhalila poklad. Zlaté mince ale vesničanům blahobyt nepřinesly

Dne 12. června 1771 se prohnala přes Podmokly na Rokycansku povodeň. Velká voda podemlela břehy podmokelského potoka a část převislého okraje půdy se zhroutila do jeho koryta.

Knoflíky na hraní

Téhož dne se vydal obhlédnout potok chudý nádeník Jan Koch, řečený Janota, který bydlel v chalupě číslo 7. Poblíž samoty zvané Vystrčilka si všiml sesuvu nevysoké stráně podemleté deštěm a zamířil k ní, aby se podíval, jaké škody voda napáchala. Po dešti vysvitlo slunce a v sesuté hlíně cosi slabě zazářilo. Koch se podíval blíž a uviděl jakési zvláštní kovově se lesknoucí valounky, které považoval za mosazné knoflíky. „Ty by se dětem mohly líbit,“ pomyslel si a několik jich sebral.

Brzy na to už se jeho děti opravdu proháněly po ulici a hrály o „duhovky“, které jim nádeník přinesl (keltským mincím se tak začalo přezdívat jednak díky jejich lesku, jednak díky tomu, že si jich lidé často všimli právě po dešti, kdy se na nich třpytila voda).

Archeologové našli hroby starořímských bezhlavců. Proč je sťali, nikdo neví

Zvláštních knoflíků si u dětí všiml místní židovský obchodník a ten také okamžitě rozeznal, že to, co Koch považoval za mosaz, je ve skutečnosti zlato. Neváhal a začal všechny „knoflíky“ vykupovat, po krejcaru za kus. A hned se dětí ptal, kde je vzaly a jestli by mu mohly donést další.

Jeho zájem neušel pozornosti místních lidí, a těm došlo, že se u potoka našlo nejspíše zlato. Vzápětí už k sesuté stráňce zamířila celá ves. Každý, kdo mohl, sbíral rozházené mince, ale těch bylo tolik, že se pořád nacházely další a další. Déšť je vyplavoval z hlíny, blýskaly se i v korytu potoka. Podmokelští tehdy ještě nevěděli, že mince byly původně uloženy do bronzového kotle a že jich v něm bylo možná až sedm tisíc. Ani že jde o největší peněžní poklad, jaký se kdy u nás nalezl.

Naděje a zklamání

Podmokly byly chudé a s vytrvalými dešti a bouřkami přišla do českých zemí i neúroda, pomlácené obilí a hlad. Zlaté keltské peníze tak představovaly pro vesnici po krátkou dobu skutečně poklad, protože zvěst o nich přinesla nakrátko vesničanům blahobyt.

„Mlynáři v sousedství znenadání objevili v prázdných špýcharech dost mouky, aby ji po hrstích mohli vyměňovat za zlaté peníze, a i šenkýřka Anna Hobolysá z Podmokel měla ve své nálevně za zlaťák pro každého doušek pálenice, kterou nalezla ve sklepě, donedávna ještě prázdném,“ uvádějí Podmokly v kronice na své oficiální webové stránce.

Jenže tato hojnost neměla dlouhého trvání. Podmokly byly součástí panství knížete Karla Egona Fürstenberka, který svým poddaným zlatý poklad samozřejmě přenechat nemínil. Jeho vymáháním pověřil aktuára Kašpara Růžičku, jenž se dostavil do obce v doprovodu drábů – následovaly bezohledné domovní prohlídky i výslechy na mučidlech, jejichž cílem bylo zajištění všech nalezených mincí. 

Katastrofa v Šardicích. Povodeň a šlendrián zavinily smrt desítek horníků

„Slovní výzvy a zastrašování však mnoho nepomáhaly, stejně jako důkladné prohlídky stavení, uskutečňované s největší bezohledností. Růžičkovi pomocníci vytrhávali podlahy, vylamovali truhly, párali slamníky. Teprve když se chopili svého díla křivoklátští drábové, kteří přivazovali podmokelské muže jednoho po druhém na lavici a mrskali je karabáčem, rozvázaly se některé jazyky k přiznání, a do vaku se sesypávaly části pokladu,“ píše se v podmokelské kronice.

Dál už vše běželo podle zažitých vyšetřovacích metod počítajících s nectnostmi lidské povahy: "Mezi těmi, kteří takovým způsobem přišli o svůj díl, se snadno objevily škodolibé duše, ochotné upozornit na sousedy, kteří ještě svůj pokládek utajovali. Našli se však i jednotlivci, na které ani karabáč neplatil. Tito zatvrzelci byli po skončení exekuce posbíraní, naloženi na vůz a odvezeni na Křivoklát, aby jim tamní hladomorna rozvázala jazyk," uvádí kronika

Kotel s pokladem

Růžička současně přikázal vesničanům prokopat pod dohledem stráže celou stráň, čímž se přišlo na dosud ukrytý bronzový kotel, který mincemi téměř přetékal.

Podle zákona měla jedna třetina pokladu připadnout státu (reprezentovanému císařovnou Marií Terezií), jedna třetina majiteli půdy (Fürstenberkovi) a jedna třetina nálezci (Podmoklům). Dopadlo to ale jinak. Marie Terezie se státního podílu vzdala ve Fürstenberkův prospěch a vesničané nedostali nic.

Jan Nepomucký zemřel děsivou smrtí, poslední ránu mu nejspíš zasadil český král

Mince byly spočítány a poté ve dvou zapečetěných balících odeslány knížeti Fürstenberkovi. Prvý balík obsahoval 1 680 kusů duhovek o hmotnosti před 10 kilogramů, druhý měl 1 200 kusů vážících něco přes devět kilo. Fürstenberk bohužel nechal většinu z nich roztavit a vyrazit z nich nové dukáty. Z prvního balíku vzniklo 3 054 dukátů Marie Terezie, nesoucích letopočet 1771, z druhého, doplněného ještě o necelý tisíc dalších duhovek vydobytých Růžičkou, bylo vyraženo 3 917 dukátů. Růžička ve svém násilném pátrání po mincích pokračoval ještě dál, takže nakonec vzniklo během června a července 1771 v pražské mincovně 7 374 tereziánských dukátů z podmokelského zlata.

V roce 1772 vzniklo tímto způsobem z dalších zajištěných mincí ještě 5000 dukátů, které s povolením císařovny nesly poprsí a erb Karla Egona Fürstenberka; dnes jsou numismaticky velmi vzácné.

S Čechy mírně, jako když se krotí kůň. Jak vznikala Basilejská kompaktáta

Protože dnes stojí jedna keltská mince na sběratelském trhu asi pět tisíc korun, mohl by celý poklad, kdyby zůstal zachován, přijít až na 35 milionů korun v dnešních penězích (jeho historická hodnota by však byla téměř nezměřitelná).

Bohužel, v Národním muzeu v Praze se z původního mincovního souboru dochovalo jen asi 20 zlatých mincí. V křivoklátské sbírce se dochoval také okraj bronzového kotle s obloukovitým držadlem zakončeným kachními hlavičkami.