Před rokem jste oslavila 50. narozeniny. Bylo to pro vás v něčem zlomové?
Je pravdou, že pro ženu znamenají 50. narozeniny docela hodně. Když jsem slavila čtyřicátiny, tak jsem to tehdy nenesla úplně nejlíp, s tou cifrou jsem se pár měsíců nedokázala srovnat, vzbuzovala ve mně nějaký zvláštní otazník. Ale za nějakou dobu jsem zjistila, že se nic nezměnilo, život šel dál. Padesátiny zas znamenaly jistý předěl ve smyslu jakéhosi dozrání, nadhledu. Teď, když mi je tolik, kolik mi je, už nemám chuť někomu něco dokazovat, někoho přesvědčovat. Vím, kdo jsem, co umím, co znamenám a co mám za sebou.

Je něco, co byste během těch let vrátila zpátky?
Možná bych se v některých situacích rozhodla jinak. Ale to říkám teď, třeba bych to tehdy nedokázala. Jsem intuitivní člověk, neumím kalkulovat. Že byla některá rozhodnutí nesprávná, to člověk zjistí až později, až když má odžito.

Přemýšlíte o tom, že byste vydala knihu?
S touto myšlenkou si pohrávám a bylo mi to už i nabídnuto, ale vzhledem k tomu, že se moje vzpomínky týkají hlavně lidí, kteří jsou stále aktivní, ještě asi nenastala ta správná doba. Ale až to jednou udělám, myslím, že to bude velmi zajímavé čtení (úsměv).

Mnoho lidí se při pohledu na vás ptá, jak je možné, že tak krásná žena nenašla tu „svoji“ lásku. Lidé si odnášejí vzor z vlastní rodiny a vy jste vyrůstala přeci v harmonickém prostředí.
Můj stav bych popsala jako hledání životního štěstí. Rodiče byli skvělí a nesmírně pracovití lidé, ale jejich vztah nebyl ideální. Jako jedináček jsem byla na své rodiče velmi fixovaná a ty občasné rozbroje a výměny názorů, ke kterým docházelo, jsem nesla velmi těžce. Tak jsem začala utíkat – do vztahů. A přenesla jsem si do nich tu touhu, aby vždycky všechno fungovalo. Celý život jsem hledala a stále hledám toho nejbližšího člověka, moc jsem si přála žít ve dvou. Chtěla jsem vztah – já pro tebe a ty pro mě. Chtěla jsem toho druhého pro sebe, možná trochu sobecky, ale ve vší dobrotě, pokoře a toleranci. Hledala jsem prince na bílém koni, který mi bude přítelem, ochráncem a partnerem.

V jednom rozhovoru jste kdysi řekla, že si neumíte představit, že byste žila s chudým mužem.
Tahle věta mi zničila život na několik dalších let. Před lety mi jedna novinářka položila otázku – Kdybych si mohla vybrat mezi dvěma úplně totožnými muži, s tím rozdílem, že jeden by byl bohatý a druhý chudý, koho bych si vybrala? Odpověděla jsem, že bych dala přednost tomu zajištěnému – asi jako každý. Jenže ona to zformulovala do věty, kterou jste řekla.

Existuje vůbec ideální muž?
Nejsem prvoplánový člověk. Pro ženu v mém věku už není podstatné, zda bude tmavovlasý, nebo blonďák, vyhledávám porozumění, podobné zájmy, radost ze života a v první řadě lásku. Potřebuju muže nejdřív poznat a zjistit, zda jsme si myšlenkově blízko.

Vaše dcera vyrůstala bez přítomnosti otce. Myslíte, že ji to nějak poznamenalo?
To, že moje dcera nevyrůstala v úplné rodině, beru jako osobní prohru. Snažila jsem se jí to vždycky všemožně vynahradit, být mámou i tátou zároveň. Na druhou stranu její otec vždy fungoval, jen vztahy mezi námi dvěma nebyly nějakou dobu ideální. O dceru se ale staral a zahrnoval ji péčí a láskou. V posledních letech máme i my dva bezvadný vztah a já jsem za to opravdu vděčná.

Jak vaše dcera pohlíží na to, když vidí mámu, která touží po láskyplném vztahu, ale nedaří se jí to? Mluvíte o tom spolu?
Na některé věci měla dost vyhraněný názor. Každé dítě si pro své rodiče přeje to nejlepší. Prožila se mnou mnoho situací a já jen doufám, že se v jejích vztazích tyhle věci neodrazí.

Narážíte s dcerou na situace, ve kterých si neporozumíte?
Samozřejmě, to zná každý rodič. V období puberty řešíte denně situace vzájemného nepochopení. Jsou věci, které máte jako rodič odžité a můžete dítěti radit horem dolem, ale ono vás neposlechne, musí si ty věci prožít.

Jde ve vašich šlépějích?
Z části. Už od mala se u ní projevilo umělecké nadání, po mém tátovi zdědila výtvarný talent, chodila do mnoha různých kroužků. Ale časem se to eliminovalo pouze na jeden – na koně. To je i moje velká vášeň, miluju přírodu a zvířata. Po svém otci zase zdědila chuť závodit, on byl v mládí vynikajícím lyžařem. Takže dcera skáče parkur, závodí už i v zahraničí, je pro ni na prvním místě a zabírá jí veškerý volný čas.

Jak podle vašich zkušeností přistupuje česká společnost k ženám, které jsou samostatné a sebevědomé?
Moje práce mě ohromně naplňuje. Hraju, zpívám, moderuju, tak to bylo, je a bude. Vždy jsem se živila sama, měla jsem dost práce, abych byla soběstačná a mohla si vybudovat zázemí. Je to o vůli a možnostech. Kdybych chtěla žít ve zlaté kleci, tak bych se nerozvedla. Měla jsem, co jsem chtěla, ale odešla jsem, abych mohla dělat svou práci a být sama sebou. Vím, jaké to je, když zůstanete s malým dítětem po rozvodu sama, jste osamělá, řešíte všechny ty nepříjemné věci kolem, máte pocit, že jste úplně zbytečná a nevíte, co dál. Občas to bylo psychicky tak náročné, že jsem se bála, zda to ustojím. Ale vždycky je nějaká šance, možnost, člověk to nesmí vzdát. Kartářka mi jednou řekla, že už jsem tu neměla být, ale zůstala jsem, protože mám úkol, a to být tady pro svou dceru. Tohle vědomí mi dodávalo sílu. Jsem rváč a tohle bych doporučila každé ženě, nevzdat to a rvát se za každou cenu.

Chodíte ke kartářce? Vycházejí vám předpovědi?
V poslední době velmi přesně. Mnoho lidí se uchyluje k ezoterice, léčitelství, ale spoustu z nich to nepřizná. Je to odraz dnešní doby, lidé, ač jsou propojeni sociálními sítěmi, žijí strašně osamocené životy, denně jsou zahlcovány zlem, závistí, jsme zahlceni tolika zprávami, že je ani nemůžeme přijmout. Nemůžeme se ani zarmoutit nad nějakou špatnou zprávou, protože vzápětí přijde další, takže naše obrana je, že už tyto věci ani nevnímáme, nedotýká se nás to. Tahle mediální a technická doba nás otupuje. Ten přehršel informací je na jednu stranu úžasný, protože se dovídáme, co nám bylo utajeno, na druhou stranu nás to ubijí a jsme ovlivňováni těmi, kteří tyto zprávy vypouští.

Váš bývalý partner Jaromír Soukup si do své televize TV Barrandov často zve prezidenta Miloše Zemana. Dal vám to někdy někdo tzv. „sežrat“?
Jistě. Ne přímo tak, že by někdo přišel a od plic něco řekl, probíhá to hlavně tak nějak v zákulisí, ale to vycítíte. Já to vnímám dost intenzivně. Tohle škatulkování a cejchování je pro naši lokalitu typické. Vždy jsem byla solitér, nikdy jsem nikam patřit nechtěla. Apriori nic neodsuzuji a dělám si svůj vlastní názor. Pokud někoho něco zajímá, ať přijde osobně, ráda mu svůj názor řeknu a vysvětlím. Ale když vás někdo obchází nebo neobsazuje, protože si myslí, že někam patříte, přijde mi to absurdní. Víte, těžko můžete jako najatý herec předpokládat, že se daná televize začne ubírat nějakým politickým směrem. To neovlivníte. Já jsem v té televizi byla prostě zaměstnaná, chtěla jsem dělat svou práci. Politizovat se začala až v průběhu času, je to otázka posledního roku a půl.

S panem Soukupem vás spojila práce. Každý vztah má svoje fáze, co bylo na začátku toho vašeho?
Absolutní vzplanutí a zamilovanost. Přeskočení jiskry si pamatuju velmi přesně, bylo to vzájemné, velmi silné a velmi dlouhé. Náš vztah trval asi šest let, a jak se někdy stává, nakonec jsme se zkrátka názorově rozešli. Bylo velmi těžké oddělit soukromí a práci, ty rozdílné názory se do našeho vztahu promítaly.

Byl to jeden z důvodů, proč jste chtěla ukončit spolupráci?
Ano.

Patříte k osobnostem, které jsou velmi často propírány bulvárem. Dá se tomu čelit?
Velmi těžko. Lidé chtějí příběhy a senzace, proto bulvár existuje. Vaše jméno si na jeho stránkách žije vlastním životem, na který nemáte vůbec vliv. Justice a ochranné složky v tom příliš nepomáhají. Ty roky u soudu jsou vyčerpávající, stojí vás moc úsilí, peněz a zdraví. Dokud se soudci nenaučí přiznávat takové částky, které budou pro vydavatele natolik významné, aby znamenaly zásah do rozpočtu, soudit se s bulvárem nemá význam.

Je to daň za slávu?
To se často říká, ale co znamená v naší zemi sláva? Daň za slávu je to možná v Hollywoodu, ale u nás tedy opravdu ne. Ano, jsem známá jako spousta mých kolegů, ale slavná? Sláva polní tráva. K těmto věcem přistupuji velmi střízlivě. Ale kdybych měla procenta z toho, co kde o mně v bulváru napsali, jsem dnes opravdu bohatý člověk (smích).

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Doufám, že ty nejhezčí. Momentálně zkouším v Divadle na Vinohradech nové představení s názvem Ahoj, krásko, kde hraju hlavní roli. Je to dvouměsíční intenzivní práce a premiéru máme v polovině května. Na Primě pokračuju v natáčení seriálu Modrý kód, kde hraju postavu razantní starostky. Musím říct, že mě tyhle potvory velmi baví.

Jste razantní potvora i v soukromí?
Já jsem hodná potvora. Každý známe situace, kterým se musíme postavit, musíme se trochu porvat. Ale podrazy nedělám. Jsem herečka, zahraju cokoliv a všechny tyto výzvy mě baví.

Přistihla jste se někdy, že jste hrála i ve vztahu?
To je věc, kterou absolutně odmítám. Odmítám ve vztazích hrát hry. Vždycky jsem hledala upřímnost a absolutní rovnost.

Jsou ženy, které kvůli blahobytu přimhouří oko i nad nevěrou. Patříte k těmto ženám?
Nevěru netoleruju.

Vypadá to, že všechny těžké věci, které jste si musela prožít, se na vás vůbec nepodepsaly. Nemáte ani vrásku.
Můj život je jako na houpačce. Ne vždy jednoduchý, během období, kdy jsem měla těžkou autonehodu, prožívala rozpad manželství, do toho maminka dostala mozkovou příhodu, táta onemocněl Alzheimerem, to bylo opravdu náročné. Byla jsem na dně, které trvalo několik let. Do toho jsem se snažila být nejlepší mámou pro svou dceru a v práci se tvářit, že je všechno v pohodě. Ale život není jen o tom, že jdete rovně vpřed, tak to prostě nefunguje. Kdyby člověk nezažil propady, tak si neumí vážit těch hezkých momentů. Umím se radovat ze života, z úplně běžných věcí, život mě baví a jsem šťastná.