Narozeniny bývají příležitostí k ohlédnutí se za minulostí. Byl to i váš případ?
Ne, je mi to z duše protivné. Jakákoli oslava narozenin jde mimo mě. Snad jediná, řekněme z nutnosti, proběhla v rámci festivalu Metronome Prague. A tím jsem veškeré slavení považoval za spláchnuté. Ještě mě tedy čeká velký koncert s FOKem, který se odehraje 17. října v pražské Hybernii. Zazní tam moje vážná a filmová hudba. Donutilo mě to k tomu, abych osvěžil své partitury, abych je dal do hratelného stavu, možná i trošku vylepšil, protože některé z nich jsem složil už dávno. Což se vlastně za jakési bilancování považovat dá.
K vašemu jubileu vyšla u Supraphonu reedice vaší první sólové desky Povídali, že mu hráli, kterou jste nahrál v letech 1986–1988. Vybavily se vám v souvislosti s ní nějaké vzpomínky?
Upřímně řečeno, když mi před časem volal Roman Holý a tvrdil, že tahle deska je jeho nejoblíbenější, skoro jsem se s ním hádal, že jsem nikdy nic takového nenatočil. Ptal jsem se ho, jestli si ji nespletl se slavnou „výběrovskou“ Strakou v hrsti. „Ne ne, Povídali, že mu hráli,“ trval si na svém. A tak jsem se na to znovu podíval a zjistil jsem, že je na ní spousta perfektních věcí, o nichž jsem si myslel, že patří na jiná alba. Například Pán výtahů nebo Život mě štíp. Uvědomil jsem si, že se deska Povídali, že mu hráli povedla. Je fakt dobrá.
Když jste slavil šedesátiny, řekl jste, že hraniční jubileum pro umělce nastává s příchodem pětasedmdesátky. Potvrdil byste to i dnes?
Nevím, je to otázka zdraví. Z tohoto úhlu pohledu se momentálně cítím na pětatřicet roků. Nic mě nebolí, nic mi v těle nehapruje. Někdo má problémy s kyčlemi, s koleny, to u mě vůbec neexistuje… No jo, ale to se může změnit. Jediné, co pozoruju, je, že mě po vakcínách proti covidu více přepadá únava. Už prostě nefunguju jako robot. Celoživotně to mám nastavené tak, že od osmi večer, maximálně od jedenácti, když se ještě koukám na nějakou diskusi v České televizi, začínám pracovat ve studiu. A když to na mě v mezičase přijde, na deset minut si zdřímnu a zase jedu dál, což dřív nebylo. Jinak chodím běžně spát v pět, v šest ráno a probouzím se kolem poledne. Ale ještě ke zmiňované pětasedmdesátce - Mick Jagger nebo Petr Janda jsou dokladem toho, že ani tato věková hranice v životě hudebníka nic neznamená.
Kdo to má? Dodržujete nějakou životosprávu?
Žádnou, ještě ke všemu hulím… Už staří filozofové kladli velký důraz na otužilost ve smyslu přijmout životní útrapy otužilým způsobem. Je ti zima? No tak je ti zima! Je vedro? No tak je ti vedro! Když tuhle otužilost máte, potom se ani nesoustředíte na nějaké choroby. Naprosto s tím souzním. Bolestíni jsou mi z duše protivní.
Ještě se vrátím k vašemu životnímu rytmu – když vám do něj vpadne koncert, asi se vám hodně naruší…
Máte pravdu. To zuřím, protože ze všeho nejvíc jsem fanatický skladatel. Znám příběhy mnoha jiných, moc mě baví se jimi zaobírat. Třeba Mozart. Ten to měl úplně jinak. Vykresluje to historka, která se odehrála za jeho působení v Praze, kde bydlel u Dušků na Bertramce. S Duškem, špatným skladatelem, se chystali vyrazit na pivo. Mozart musel čtvrt hodiny čekat, než se starý pán oblíkne, než si nandá první, potom druhou botu… Jak tam tak seděl, všiml si rozdělané Duškovy partitury. Z dlouhé chvíle si vzal do ruky brko a začal v ní škrtat. A než si Dušek natáhl kalhoty, Mozart mu do ní napsal, co by on skládal dva měsíce. Takže si myslím, že po této příhodě Dušek své oblékání natahoval, jak se dalo… Nebo – Duškova žena řekla Mozartovi, aby jí napsal árii. Zamkla ho v nějakém altánu se slovy, že ho pustí, až ji bude mít hotovou. Když se tak stalo, zavolal na ni a řekl jí – odemkni a zazpívej to. A jestli to nezazpíváš dobře, okamžitě to roztrhám. Z toho je jasné, že byl ukrutně nadaný, ale vlastně mu to bylo úplně jedno. Tohle samozřejmě nemám, potřebuju k práci soustředění, které si zabezpečím způsobem, jaký jsem popsal.
close
info
Zdroj: Deník/Zbyněk Pecák
zoom_in
Čerstvý sedmdesátník Michael Kocáb.
Stalo se vám někdy, že jste se přistihl při „vykrádání“ sebe sama?
Může se stát, že si nepamatujete vlastní motiv. Dobře vím, o čem mluvím. Obecně mě tato otázka hodně zajímá. Například jsem se dočetl, že Ódu na radost použil Beethoven ve svém díle čtrnáctkrát… Nebo můj milovaný Bedřich Smetana. Do symfonické básně Tábor z cyklu Má vlast použil husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci, který nesložil, do Vltavy zase italskou lidovou renesanční píseň, jejíž motivy lze nalézt i v izraelské hymně i v české lidové písni Kočka leze dírou. Je to zlodějna? Není! S Michalem Horáčkem, se kterým teď píšeme operu pro Národní divadlo, jsme se bavili o tom, že přece neexistují zákony, podle nichž by skladatel nemohl volně použít vlastní či cizí nápad. Může si s ním pracovat, recyklovat jej donekonečna, jak se mu zachce. A když se pak na tom nějaký kritik začne vozit, v podstatě dílo znectí, je to jen jeho zlovůle. Mimochodem pro připravovaný koncert v Hybernii jsem se rozhodl rozpracovat i motiv o Janu Husovi, který jsem použil už asi třikrát, zní i ve filmu Jiřího Svobody. Považuju jej za svůj nejlepší vůbec.
Jak na to jdete, když skládáte pro Pražský výběr?
Úplně jinak – je rozdíl skládat dvouhodinové dílo a čtyřminutovou píseň. Někteří kolegové, kteří se berou vážně, říkají, že čekají na múzu. Osobně na žádné múzy nevěřím, i když v tomto případě bych určitý ústupek udělal. Jde o to zachytit dobrý nápad, motiv, slogan, silný refrén, něco, o co píseň opřete. Vezměte si Beatles – kdybych je měl co do množství geniálních nápadů srovnat s Mozartem, Beethovenem i Bachem, jednoznačně by vyhráli. Do malého časového úseku dokázali narvat neuvěřitelně silné nápady. Třeba Can't buy me love, love… Celý svět tím oslovili. Ze stejného ranku je pro mě i tvorba Michaela Jacksona.
Co vás napadá, když si vzpomenete na začátky Výběru?
Že jsme měli skvěle našlápnuto. Možná to zní pyšně, ale mohli jsme být kapelou evropského rozměru. Na začátku osmdesátých let jsme intenzivně proráželi do Maďarska, kde neměla česká hudba na žádných růžích ustláno. Slavná kapela Locomotiv GT nás ale brala koncertovat na velké stadiony, například i do Polska. Zažívali jsme frenetickou popularitu, lidé si naši hudbu ztotožňovali s odporem vůči bolševismu. Netrvalo dlouho a v roce 1983 jsme dostali utrum. A když vám někdo přeruší rozlet, tak co potom s tím… Naše album Straka v hrsti bylo ale už v té době fenoménem. I když vyšlo až o šest let později, lidé po celé republice jej šířili prostřednictvím nahráváním z pásku na pásek. No a když pak v roce 1985 emigroval bubeník Jirka Hrubeš, bylo totálně vymalováno. Do toho Pavlíček založil Stromboli, zase jiný „polopražský výběr“, v němž působili Basiková, Čok a Klauda Kryšpín, takže už to nebylo ono. Prostě jsme se rozptýlili. A postupně překonali několik ponorek. Dnes je Pražský výběr ve fázi, kdy jsou jeho členově maximálně hudebně vyzrálí. Je radost být s nimi na jevišti.
Spolupracoval jste se spoustou světových hudebníků. Proč sešlo z plánovaného nahrávání s Ozzym Osbournem?
Zatím jsem ten záměr ještě nevzdal. Jde o to, že deska je hotová. Ale tím, že se kytarista Glenn Proudfoot, se kterým jsme se poprvé sešli na desce Vymlácený rockový palice, přesunul do Austrálie, nedodělal k ní sóla. Až budou hotová, posuneme je k baskytaristovi Billymu Sheehanovi. Teprve potom můžeme jít za Osbournem. Kamarádím s Dweezilem Zappou, který bydlí kousek od něj. A dělám si naději, že bych ho ještě nějak zlomil. Zároveň si ale uvědomuju, že Ozzyho věk a s ním spojená kondice jdou každým dnem proti nám.
Kromě hudby jste zkusil i kariéru politika. Byl jste ministrem pro lidská práva v Topolánkově vládě. Jak hodnotíte aktuální stav lidských práv v České republice?
Když to vezmu prizmatem zprůměrovaného vnímání lidských práv ve světě, jsme na tom velmi dobře. Máme svobodu slova, psaného i mluveného, nikdo není žalářován. Bezpečnost je u nás relativně velká a s menšinami všeho možného typu se zachází někdy až proaktivně pozitivně. Pak je tady ovšem vnitronárodní detail, který vždycky odhalí nějaké skupiny, které si budou stěžovat. Ženy například na to, že v oblasti platových podmínek stále nejsou dorovnané s muži, homosexuálové se dožadují stále větší pozornosti, vadí jim, že se jejich vztah nenazývá manželstvím… Oproti tomu, co se děje ve světě, je to naprosto marginální. Ano, jsou situace, kdy si někdo může stěžovat, že soud v jeho případě rozhodl neobjektivně. Ale je to detail, který nikdy nevyhojíte stoprocentním způsobem, protože vždycky se někdo bude cítit poškozen.
close
info
Zdroj: Deník/Zbyněk Pecák
zoom_in
Čerstvý sedmdesátník Michael Kocáb.
Co romská otázka?
Myslím, že ze strany majoritní společnosti se přístup k Romům v mnoha ohledech zlepšil. V poslední době se ale více soustředíme na jiné problémy. Sužuje nás otázka imigrace, máme tady ukrajinsko-ruský konflikt, ke kterému naše vláda přistupuje úplně ukázkově z hlediska morálního, mravního, politického i lidsko-právního. Jsem vyloženě hrdý na zahraniční politiku naší vlády. Kdo to může říct? Myslím, že bychom si měli vážit, v jaké situaci se v tomto rozbouřeném světě nacházíme. Máme tady ještě jakýsi ostrůvek klidu. Například Slováci už ho nemají, Maďaři už vůbec ne.
Už jste to nakousl. Sám se v poslední době angažujete v pomoci Ukrajině, zemi jste letos navštívil, byl nedaleko východní fronty a pomáhal s nákupem sanitek a dokonce tam natočil klip. Co si místní lidé myslí o konci války?
Sledovat dění na Ukrajině je můj generální zájem. Nejen můj, ale celého světa, abych tady ze sebe nedělal frajera. Byl jsem tam v lednu. A tehdy se odhodlání ukrajinských vojáků bránit svůj stát jevilo jako něco nezlomného. Odjížděl jsem s tím, že to nikdy nevzdají. Stále si to myslím, i když samozřejmě pozoruju postupný pomalý posun ruské armády na území Ukrajiny. Zároveň se objevují zprávy, že Rusko už začíná mít problém, což jako spoustu jiných zpráv nelze ověřit. Jistý bloger například napsal, že Rusové dodávají na frontu už zraněné vojáky. Můžou to být fake news, ale také nemusí. Podle určitých zdrojů umírá na Ukrajině tisíc ruských vojáků denně, což Rusové nemůžou z logiky věci dlouhodobě připustit.
Jaký je tedy podle vás klíč k vyřešení problému?
Je v samotném Rusku. Věřím, že se tam zvedne vlna odporu, že snad nastane protest ruských matek, aby jim Putin neverboval syny do války… V tuhle chvíli proti sobě stojí dvě armády – ruská je silnější, ale unavená a demotivovaná, ukrajinská je slabší, mrštná, chytrá, obratná, trošku ustupující, ale zase perfektně chránící Charkovskou oblast. Jak celý konflikt dopadne, je otázka. Jednou z variant jeho ukončení by bylo, kdyby si Ukrajina a Rusko, když už se jeho obyvatelé chtějí mermomocí opalovat, rozdělili Krym. Tou další – nechejte si, Rusové, i kousek Donbasu, ale Ukrajina okamžitě vstoupí do NATO. Tohle by se Putinovi nemělo líbit.
Čeká Putin ve finále na to, kdo se stane příštím americkým prezidentem?
Určitě si hodně slibuje od nástupu Trumpa, který se deklaruje velmi naivním způsobem, když říká – urovnám tu válku za jeden den. Jsou to jen kecy, prdy, kuličky. Jinak se tomu říct nedá. Trump ale může Putinovi nabídnout, že přestane Ukrajinu vojensky podporovat, čímž by ovšem způsobil rozkol s Evropou ve smyslu hodnotového míjení. Další možností je, že Trump přijde s nápadem, který Putin nepřijme. V tu chvíli řekne – aha, chtěl jsem být hodný, všechno vyřešit za jeden den, ale on je opravdu nenapravitelný. A pak naopak ještě zvýší podporu Ukrajiny. Tuhle radikálnost by v sobě měl. Variant na urovnání konfliktu je habaděj. Která z nich nakonec zabere, neví v tuhle chvíli ani americký prezident, ani Putin, ani Zelenský, ani papež.
