Začněme přezdívkou plzeňský Cattani. Kdy a jak jste ji získal?

Vymysleli ji někdy po roce 2000 novináři, a to proto, že mou specializací byla trestná činnost policie. V té době stíhat významné policejní funkcionáře, to byla naprostá výjimka, tehdy se stíhali jen bezvýznamní strážmistři. Já začal tehdy spolupracovat s inspekcí ministra vnitra a dozvěděl jsem se, že spousta indicií naznačuje, že i policejní důstojníci by mohli mít aktivity, které se neslučují s výkonem funkce, že by mohli páchat trestnou činnost. Např. v Karlových Varech jsem pracoval na kauze, kdy syn náměstka policejního ředitele byl podezřelý z loupeže na poště. Jedna z pracovnic pošty ho později poznala, ale náměstek ředitele tehdy zasáhl a poslal tam kriminalisty, kteří jí řekli, že se spletla, že jde o jejich kolegu. To nebylo jediné selhání, v podstatě zhatili celé vyšetřování. Nakonec byli stíhání nejen náměstek ředitele, ale i vedoucí SKPV a kriminalisté. Všichni byli nakonec odsouzeni.

Libor Řeřicha
Začínal v roce 1987 jako vyšetřovatel u vojenské prokuratury, poté tam byl prokurátorem. Počátkem 90. let se stal soudcem u městského soudu v Plzni. Po několika letech ale došel k závěru, že mu více než být soudcem vyhovuje být jednou ze stran a bojovat za svou věc, a tak přešel na státní zastupitelství. Působil na okresní úrovni, poté dlouho na krajské. Z kraje odešel z osobních důvodů a dnes působí na Okresním státním zastupitelství Plzeň-město.

Kolik policistů jste za svoji kariéru státního zástupce přivedl před soud?

Bylo to dost, víc než v jiných krajích. Stovky to nebyly, ale vyšší desítky určitě.

Vraťme se k devadesátkám, které jste zažil jako soudce a poté i státní zástupce. Byly i na Plzeňsku divoké jako jinde v republice?

Já jako státní zástupce nejprve na okresní a poté i krajské úrovni jsem přišel do styku s mnoha kauzami a řekl bych, že to tehdy bylo stejné jako jinde v republice. Panovala v podstatě anarchie, zejména v hospodářské trestné činnosti, tam se skutečně děly strašné věci. Nikdo s tím neměl moc zkušeností a nebýt toho, že padala jedna banka za druhou, asi by se to ani moc neřešilo. Vše bylo tehdy zapříčiněno tím, že podnikání bylo strašně divoké. Každý chtěl mít pěkné auto, kancelář, oblečení, a na to si samozřejmě půjčil. Ale to, že musí splácet, bylo druhořadé. Mnozí špatně investovali, neměli na splátky, a to pokládalo banky.

Máte konkrétní případ?

Dělal jsem jednu kauzu, kde dotyčný zásadním způsobem přispěl k tomu, že padly hned tři peněžní ústavy. Tehdy to fungovalo až neskutečně, byl dán úvěr a obchodní podmínky se podepisovaly až třeba tři dny poté. Vybavuji si, že jsem hovořil s manažery těch bank. Ti mi říkali, že si o nich musím myslet, že jsou úplní blbci, ale vysvětlovali, že úvěry museli poskytovat, aby se rozhýbala ekonomika, jinak by přišli o místa.

Nešlo ale o jen o pády bank…

Po roce 1989 výrazně vzrostla kriminalita, změnil se styl práce zločinců, objevily se i nové fenomény, např. nájemné vraždy… Jednou z věcí, která byla charakteristická pro devadesátky, bylo, že pachatelé pracovali v týmech, klidně i o deseti osobách. Na svědomí pak měli třeba patnáct různých skutků. Takové organizované gangy jsou už dnes k vidění jen výjimečně.

Myslíte si, že na výrazném nárůstu kriminality, včetně vysokého počtu vražd, mohly mít vliv např. zrušení trestu smrti či Havlova amnestie, kdy mnozí ze zločinců začali po propuštění páchat trestnou činnost, včetně té nejzávažnější?

Domnívám se, že určitě. Obrovská amnestie, která přišla, se musela projevit. Veliká část amnestovaných se do roka, dvou, vrátila zpět. Co se týče trestu smrti, tak je to otázka asi spíše pro psychologa. Je to institut, kterého by se asi každý měl bát. Co se týče např. nájemných vražd, tam zrušení trestu smrti mohlo zapůsobit, ale to je jen můj osobní názor.

Která kauza z Plzeňska podle vás byla v devadesátkách kromě zmíněných pádů bank nejzásadnější?

Určitě kauza Kajínek, v níž jsem u soudu osobně zastupoval obžalobu, a to u projednávání u prvního senátu. Více bych ale tento případ komentovat nechtěl. Jinak jsem se tehdy násilné trestné činnosti věnoval jen okrajově, zabýval jsem se hospodářskou kriminalitou. Vzpomínám si, že jsem se tehdy zabýval např. případem tunelování bytového družstva, v jehož čele stál známý politik. Odsouzen byl tehdy právník družstva.

Kajínek, pády bank… Jak těžké to vůbec v devadesátkách měli státní zástupci, soudci, policisté?

Těžké to bylo. Po roce 1989 musela skončit řada soudců i tehdejších prokurátorů, a tak jich byl velký nedostatek. Vzpomínám si, že když jsem soudil na Plzni-městě, bylo nás pět, dnes je tam soudců dvojnásobek. A to za nás byla větší kriminalita a nebyly dohody o vině a trestu, trestní příkazy, zkrácená řízení, což vše dnes hodně pomáhá a vše zrychluje.

V devadesátkách se vyrojila řada lidí vlivných ekonomicky i politicky. Snažili se vás při práci na nějakém případu ovlivňovat?

Vím, že někteří státní zástupci či vyšetřovatelé se s tím setkali, ale já osobně ne.

Kdy se začala situace uklidňovat?

Myslím, že s novelou trestního zákoníku, která vstoupila v platnost v roce 2010. Ta přinesla výrazné posuny, např. v tom, že dokazování z přípravného líčení se přeneslo do hlavního líčení, které je autentické. Všichni tam sedíme, vidíme, jak se ten člověk chová, jakou má intonaci a podobně. A odbouraly se formality. Za to legislativcům děkuji.

Poslední otázka: Sledujete seriál Devadesátky? Případně jiné krimi seriály?

Devadesátky ne, ale na některé jiné kriminálky se dívám s manželkou. Nejraději mám Policii Modrava.