Jeden mrtvý, několik zraněných. S Romy si to Klatované vyřídili po svém

Podle aktérů tehdejších událostí, s nimiž Deník mluvil, se rozbuškou, jež odpálila pomstu, mělo stát znásilnění, jehož se měl dopustit právě Emil Bendík.

Západočeské devadesátky jsou spojeny i se jmény Kajínek, Roubal, Kott a Kutílek

Nepokoje ve městě pod Černou věží odstartovaly 21. února 1991 tím, že jednoho z tehdy problémových Romů, Vladimíra J., napadli v ulici Kpt. Jaroše a následně ve Vančurově ulici Pavel B. a Josef Š. Důvodem bylo, že jednomu z nich měl mladík ukrást bundu. Dostal za to pořádnou nakládačku, s utrpěnými zraněními musel být převezen do nemocnice, kde byl hospitalizován do 1. března.

Zbitý Rom, zapálený dům

O den později se po Klatovech začala šířit zpráva, že Romové chystají odvetu za zmlácení Vladimíra J. (to skutečně chystali, Deníku to potvrdil tehdejší policista). Hosty Snack baru Beseda napadlo, že je třeba udělat něco, co zamezí příbuzným Bartoloměje J. v napadání členů majoritní společnosti. Vypravili se proto do Pražské ulice, kde žila matka Emila Bendíka, a hledali tam právě Emila i další příbuzné. Zasáhla ale policejní hlídka, a tak se vrátili do baru. Tam později přiběhl Petr H. s tím, že jej po městě pronásledovali Romové. Část osazenstva vyšla na náměstí, kde spatřila skupinu Romů. Někteří z hostů podniku se za nimi rozběhli. Jednoho z nich, Aladara F., se jim podařilo dostihnout poblíž budovy tehdejší okresní vojenské správy. Srazili ho na zem, bili ho pěstmi, kopali do něj, mlátili ho nunčakou a holemi. Muž, který utrpěl řadu zranění, zůstal ležet na mostě, kam se později dostavila policejní hlídka a také sanitka s lékařem. V rámci objektivity je třeba dodat, že Aladar F. neměl právě nejlepší pověst. „Je zcela propadlý alkoholu. Většinu peněz na domácnost propije a prokouří, jeho pět dětí chodí špinavé a roztrhané a jeho vztah k nim je velmi hrubý. … Pod vlivem alkoholu pronáší při návratu domů různé výhružky na adresu „bílých“,“ napsal mimo jiné do posudku na Aladara F. tehdejší starosta České Kubice, kde měl tento muž trvalé bydliště.

Seriál Devadesátky má západočeskou stopu, v Plzni se narodil boss podsvětí Běla

Ale zpět k dění v Klatovech. Po fyzickém útoku na Aladara F. muži z Besedy doběhli až do dnešní ulice 5. května k domu čp. 113, kam se pronásledovaní Romové uchýlili. Na místo se ale dostavili policisté, a tak odešli. Kolem 22. hodiny se ale k domu obývanému Bartolomějem J. a jeho blízkými vrátili. Rozbili všechna okna a trámem vyrazili dveře. Uvnitř pak rozbíjeli vše, co jim přišlo pod ruku, a někdo tam dokonce založil požár. Napadnout Romy se jim ale nepodařilo, ti se totiž zabarikádovali v prvním patře a vydrželi tam až do příjezdu hasičů, po němž útočníci odešli. Hasiči si s plameny rychle poradili, takže se nikomu nic nestalo.

Prchající Romové děti vyházeli okny

Následující den, 23. února, se všichni dle dohody sešli v Besedě, kde je jeden z taxikářů informoval, že Bendíka a spol. převezl do obce Libkov na Domažlicku. „Jedeme tam,“ padlo tehdy osudové rozhodnutí. Muži nasedli do několika aut a zamířili do zmiňované vesničky. Tam Romy hledali nejprve v hospodě a pak odešli k domu č. 12, kde bydlela Věra Č. Vnikli na pozemek, rozbili okna a poškodili dveře. Vniknout do domu se jim ale nepodařilo. Romové, kteří měli na základě předchozích událostí strach o své životy, před nimi vzali nohy na ramena. „Věra se podívala ze dveří a zjistila, že dvůr je plný pankáčů. Zamkla dveře a začala křičet, že musíme rychle pryč, že mají železné koule na řetězech, hadice a tyče. Otevřeli jsme okno z kuchyně, vyházeli jsme ven děti a pak jsme vyskákali my. Já s bratrem Karlem jsme vyskočili jako poslední. Přelézali jsme různé ploty, jen abychom jim unikli,“ tak tehdy vylíčil dění Jiří Č. z Libkova „Chlapi utíkali pryč, já s dětmi jsem to nestihla, tak jsem je prosila, aby mě s dětmi nechali být. Oni si mě nevšímali a běželi za chlapama,“ doplnila k tomu obyvatelka domu Věra Č.

Devadesátky byly nekompromisní, říká investigativní novinář Jaroslav Kmenta

Utéci se podařilo všem, až na Emila Bendíka, který padl pronásledovatelům přímo do rukou. Ti ho zmlátili dřevěnými i železnými tyčemi, kabely, nunčaky, kopali do něj. Utrpěl řadu zranění, se kterými byl převezen do domažlické nemocnice. V průběhu jeho léčení ale došlo ke vzniku tukové embolie a Bendík, který nebyl právě vzorným pacientem, 25. února ráno zemřel.

Líčení plné emocí

Podle policisty, který v té době patřil mezi významné klatovské kriminalisty, nebyla důvodem konfliktu jen snaha „umravnit“ agresivní Romy. „Vše zorganizovali lidé, kteří chtěli převzít v Klatovech moc do svých rukou. Parta kluků z hospody by se takhle zorganizovat nedokázala. Za vším stálo několik jedinců. Ti si na tom, že vyčistí Klatovy, chtěli udělat kariéru, jeden nejspíše i politickou. Na mysli mám Josefa H., známého veksláka,“ je i s odstupem let přesvědčen dnes již bývalý policista.

V soudním procesu, který v Klatovech po listopadu 1989 neměl obdoby, usedlo na lavici obžalovaných třicet mužů, z nichž někteří byli stíháni vazebně. Šlo o pestrou směsku. Zatímco pro některé to bylo první a zároveň poslední šlápnutí vedle a dnes jsou spořádanými občany, pro některé z obžalovaných to nebyl první ani poslední konflikt se zákonem.

Co mají společné Kajínek, Černý a Chodounský? Devadesátky oživily spojení

Líčení provázely velké emoce. Po Klatovech kolovala petice na obranu obžalovaných, jejíž obsah by se dal shrnout „lidé se vzbouřili a vzali spravedlnost do svých rukou“. Ostatně, u soudu mnohokrát zaznělo, že policie proti romským násilníkům nekonala tak, jak by měla, což bylo jedním z důvodů, proč konali občané. Na druhou stranu se ale do případu vkládaly různé organizace, jež se naopak stavěly na stranu Romů a požadovaly pro útočníky exemplární trest. V březnu 1993 padly rozsudky, nejtvrdší tresty byly 7,5 roku nepodmíněně. Někteří z obžalovaných vyvázli s podmínkami. Tím ale vše neskončilo, roztočil se kolotoč odvolání a nových soudů, který trval po několik let.