Když se před blízkými zmínil o plánované cyklovýpravě, ptali se ho, jestli se ve svých šedesáti letech nezbláznil. „Pochybovali i kamarádi. Mě jejich reakce naopak utvrzovaly v tom, že opravdu vyrazím,“ přiznal nadšenec z Blížejova, který sportuje od mládí.

Lásku k cyklistice v něm probudil tatínek, který ho vzal na výlet z Merklína u Přeštic na Moravu. Společně jeli za příbuznými.

Podobné návštěvy se později staly tradicí a rozšířily se až na Slovensko, kde část rozvětvené rodiny také žije. „Protože už mi i tohle bylo málo, napadl mě Londýn. Vtipkovali jsme se synem, který mi ukazoval fotku, jak jel autobusem přes Tower Bridge. Já mu na to řekl, že tam dojedu na kole,“ vyprávěl.

Poctivě proto začal trénovat. Jenže těsně před odjezdem se objevily zdravotní komplikace. Na chvilku zdánlivě odezněly, ale pak se ozvaly v plné síle. „Hned první den mě znovu příšerně rozbolelo koleno. Nevěděl jsem, jestli to vůbec zvládnu. Nevypadalo to dobře. Nejdřív jsem si koleno mazal slivovicí, kterou jsem vezl. Pak jsem si vzpomněl na čínskou hojivou náplast. Dala mi ji manželka a opravdu mě tím zachránila,“ přiznal. Bolest totiž úplně zmizela. Pro jistotu si náplast na místě nechal ještě několik dní.

Nebyla to však jediná komplikace, se kterou se musel poprat. Na trase dlouhé více než 1 300 kilometrů, jež vedla přes Německo, Belgii a Francii, řešil například potíže s kolem. V Bruselu zjistil, že vzorek na plášti už téměř zmizel. „A to mě známý, který mi favorita servisuje, ubezpečoval, že není potřeba plášť před cestou vyměnit. I když jsem díky policejnímu páru našel specializovanou prodejnu, na čtyřicet let starého favorita tam nic neměli. A tak jsem musel doufat, že to velbloud zvládne,“ uvedl.

Mimochodem atypické oslovení vychází z jeho oblíbených knih od anglického spisovatele a novináře Arthura Ransome. „Dodnes mám jeho díla moc rád. Když děti vyrážely za dobrodružstvím na kole, vždycky je nazývaly velbloudy,“ vysvětlil. Se svým favoritem si během cyklovýpravy povídal, dokonce se mu několikrát omlouval. Třeba když zvolil špatnou trasu nebo nevhodný terén.

Z kola spadl pouze jednou. Pořádně odřenou nohu vydezinfikoval slivovicí a pokračoval. Druhá nehoda se málem stala ve Velké Británii na kruhovém objezdu. „Jezdí se tady po levé straně. Já jsem se ale ze zvyku podíval vlevo a málem mě zajelo auto,“ sdělil. Štěstí při něm stálo i tehdy, když špatně odbočil a omylem se dostal na rychlostní silnici, kde neměl co dělat. Pokud to šlo, cyklostezkám se vyhýbal. „Jsou sice bezpečné, ale dlouhé a pomalé,“ zhodnotil. Párkrát se však ocitl v situacích, kdy mu nic jiného nezbývalo. Třeba v Belgii za ním zastavil řidič kamionu. „Gestikuloval na mě, abych si přejel na cyklostezku. Stál za mnou tak dlouho, dokud jsem to neudělal,“ doplnil.

Protože dopředu nikdy přesně nevěděl, kolik kilometrů za den ujede, ubytování vždy sháněl až večer. Nepříjemnou chvíli zažil v belgickém Lutychu, kdy nemohl žádný hostel ani penzion sehnat. Smrákalo se, a tak se rozhodl přenocovat ve spacáku na nádraží. Když se ale kolem něho začali stahovat bezdomovci, sebral se a zaplatil si raději předražené ubytování. Ostatně právě střecha nad hlavou a možnost se umýt a vyprat si pro sportovce byly důležité. S sebou totiž vezl jen pár věcí. „Měl jsem minimum náhradního oblečení na kolo. To propocené jsem večer vymáchal a rozvěsil po pokoji. V noci jsem ho zkontroloval. Pokud bylo mokré, vzal jsem ho pod deku a dosušil,“ popsal. Podobně tomu bylo s jídlem, jež si vesměs kupoval v supermarketech či na benzinkách.

Během cyklovýletu si dělal zápisky, pravidelně psal blíz-kým zprávy, schovával si různé lístky, vstupenky a podobně. Materiály mu pak posloužily jako vodítko při psaní knihy, která nedávno vyšla a v níž líčí svá dobrodružství. „Odhodlával jsem se k tomu deset let. Nebyl jsem si jistý, jestli by to někoho vůbec zajímalo. Ale pár lidí kolem mě pošťouchlo, a už je na světě,“ uzavřel nadšenec, který letos oslaví 70. narozeniny.