„Miluji pivo,“ směje se sympatická blondýnka, která přiznává, že vztah k hořké zlatavé tekutině se v ní formoval už od útlého dětství. „Když jsem byla malá, byl náš dům v Osvračíně známý tím, že prodával lahvové pivo. To bylo na vsích tehdy běžné. Od mých asi šesti let jsme měli v Osvračíně hospodu. Protože jsem dopoledne byla ve škole a maminka po obědě odešla coby hospodská do práce, tak abych ji viděla, chodila jsem jí tam pomáhat. Zní to asi hloupě, ale já jsem v hospodě vyrůstala. Měla jsem za kamarády štamgasty, kteří se mnou dělali úkoly, bylo to krásné dětství,“ vzpomíná s úsměvem Müllerová.

U mužů si musela respekt vybudovat

Přiznává, že původně toužila být veterinářkou, ale přišly dva zlomové okamžiky. Na gymnáziu zjistila, že ji baví matematika, fyzika a podobné obory, a navíc si tehdy našla přítele a nechtělo se jí coby čerstvě zamilované jít studovat až do Brna. A tak rozhodl kladný vztah k pivu. „Věděla jsem, že na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze je obor biotechnologie, jehož jedním podoborem je kvasná chemie a pivovarství, tak jsem to šla studovat. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Než jsem se dostala k výrobě piva v tamní laboratoři, musela jsem se prokousat přes anorganickou chemii, genetiku a genové inženýrství, aplikovanou biologii a další obory, které jsem neměla právě ráda. Nakonec se to ale podařilo a patřila jsem mezi tři, kteří byli vybráni do této laboratoře,“ vzpomíná Jana. Byla úspěšná, a tak v pátém ročníku dostala nabídku ze společnosti Pivovar Lobkowicz Group, aby šla dělat technologa pro sedm jejich pivovarů. Domluvili se a hned po státnicích tam nastoupila. Pak ji ale zkontaktovali zástupci znovuobnoveného pivovaru z Domažlic. Nejprve s nimi po dohodě se zaměstnavatelem spolupracovala coby technolog a v prosinci 2020, tedy půl roku po otevření, tam nastoupila. Dnes je v domažlickém minipivovaru, který byl v létě 2020 obnoven po bezmála čtvrt století, vrchní sládkovou.

I když ženy stále více pronikají i do pivovarnictví, a v západních Čechách obzvlášť, přiznává, že u mužských kolegů si musela respekt vydobýt. „Ono je to člověk od člověka. V začátcích u Pivovaru Lobkowicz jsem to neměla jednoduché. Když přijdete do pivovaru a začnete diskutovat se sládkem, který to dělá 40 let, není to snadné. K některým jsem hledala dlouho cestu a jsem ráda, že ve většině případů jsem ji našla. Když ti chlapi zjistí, že nejste s prominutím vygumovaná, začnou vás respektovat,“ svěřuje se.

Základ je pivo dobře načepovat

To už se vydáváme na cestu domažlickým pivovarem. První zastávka je na varně. „Máme dvounádobovou varnu, deset hektolitrů. Na varně vždy musí být kříž a zvon. Ten má několik účelů. Když skončila várka, tak se zvonilo. A to proto, aby ve sklepě věděli, že mají zavřít ventily na kanál, aby pivo nevyteklo. Nebo aby je to vzbudilo, když se někdo drobet ‚přišťastnil‘. Dnes už je samozřejmě moderní doba, ale zvoní se pořád. Je to i symbolika, mají se tím zahnat zlí duchové,“ popisuje Jana Müllerová a dodává, že současný zvon je kopie, protože původně tu byl historický zvon, který byl velmi cenný. Na varně také musí být kříž, při zvonění se říká „dej Bůh štěstí“.

Sládková Jana Müllerová a domažlický pivovar. | Video: Deník/Milan Kilián

Ve varně ročně uvaří cca 125 várek, což je odhadem 230 tisíc piv. Namůže tak chybět otázka, jakému pivu dává přednost sama sládková. „Nejlepší pivo je český ležák, je nejlepší na světě. Proto jsme ve spotřebě tak vysoko. To je pivo, které můžete pít celý večer,“ směje se. Pak už ale zvážní. „Mám ráda, když je pivo dobře načepované. Ono může být sebelepší, ale když vám ho načepují např. do mastné sklenice, nebo mají špinavé trubky, tak ho úplně zkazí,“ má jasno a dodává: „Z našich piv, pominu-li speciály, mám nejraději domažlickou desítku a dvanáctku. Mám ráda hořká piva, přece jen jsme v Plzeňském kraji. A tato piva si myslím, že se velmi podařila. Kromě nich vyrábíme jedenáctku Čerchov, která se čepuje na vrcholu této hory, a dále polotmavou třináctku Ponocný, jedenáctku Čakan, což je tmavý ležák, a tmavou osmnáctku Doppel Bock. Dále děláme svrchně kvašená piva. K nim se vždy snažíme vsunout něco z chodského nářečí, které když začíná na samohlásku, tak se před to dává H, takže u nás to není IPA, ale hIPA, místo ALE máme hALE. Nabízíme NEBULes, což je moderní pivní styl New England IPA, připomínající spíše ovocnou šťávu než pivo. A protože v Domažlicích byla vždy úspěšná světlá pšeničná piva, tak jsme vloni tuto tradici obnovili. S Plzeňským Prazdrojem jsme uvařili várku piva Prior. Letos jsme to zopakovali a bude to Volba sládků po celé republice pro červen, to už mohu prozradit.“

Piva z Domažlic už sbírají první ocenění

Jana ráda vaří klasiku, ale přiznává, že si občas užije i experimentování. „To jde ale vždy o limitovanou edici. Vloni jsme např. vařili pivo z jedlových a smrkových výhonků. Nejdříve to chutnalo hrozně, bála jsem se, že to budeme muset vylít, ale vrátila jsem se po týdnu z dovolené a pivo bylo perfektní. Někdy prostě potřebuje čas,“ přiznává.

Zatím míříme do dalších prostor, kde příchozí najdou výstavu Příběh domažlického pivovaru. Tam se dozvědí nejen to, jak daleko sahá historie piva na Chodsku, ale i z čeho se český národní nápoj vyrábí a další zajímavosti. A uvidí i historické artefakty staré sladovny, např. transmisní kola nebo náduvník.

Znovuotevření pivovaru po téměř čtvrtstoletí nebylo jednoduché, zvláště za období covidu. „Lidé si k nám museli najít cestu. Vraceli nám třeba pivo, že je zakalené, nechápali, že je nefiltrované,“ vzpomíná sládková. O to více ji těší úspěchy, kterých se v novodobé éře podařilo dosáhnout. „Mám z nich obrovskou radost. Vnímám je jako zadostiučinění a povzbuzení, že se ta tvrdá práce vyplácí. Za domažlickou dvanáctku jsme na mezinárodním festivalu pivovarů získali v neuvěřitelně velké konkurenci bronzovou pečeť. Bronzovou pivní pečeť jsme dostali za jedenáctku Čakan a na Jarní ceně českých sládků jsme získali třetí místo za Domažlického Doppel Bocka. Třešničkou na dortu je čerstvé ocenění za Domažlickou 12 v Regionální potravině,“ uzavírá Jana Müllerová.