Na čtrnáct dní vyměnil Huttr práci řidiče a mechanika v Německu, kam pravidelně dojíždí, za profesi sanitáře. Nemocné vozil na vyšetření, krmil je, myl nebo je polohoval, pokud už se nemohli hýbat. „Jsem kus chlapa a věci řeším s klidnou hlavou. Zasahoval jsem několikrát u vážných nehod, pomáhal při těžkých událostech. Myslel jsem si, že mě jen tak něco nerozhází. Ale v nemocnici byla situace úplně jiná. Je to obrovský psychický nápor, kterému je personál permanentně vystavený,“ popisuje pendler.

Pamatuje si jména všech pacientů, s nimiž se setkal. O některých se mu dokonce zdá. Často se v noci probudí a myslí na to, jestli přežili. Nejtěžší pro dobrovolníka byly momenty, kdy se rodiny přicházely loučit se svými blízkými. „Mám před očima pána, který umíral. Zrovna jsem byl na pokoji, když za ním přišla jeho dcera. Prosila ho za odpuštění. Stál jsem otočený ke druhému pacientovi, kterému jsem se věnoval, a brečel. Zanedlouho pán odešel,“ líčí.

Několikrát se Huttrovi dokonce stalo, že nemocné s těžkým průběhem koronaviru osobně znal. „V poledne jsem šel nakrmit jednu paní ze Stráže u Tachova, odkud pocházím. Ona ale jídlo nechtěla. Za půl hodiny se dramaticky zhoršil její zdravotní stav a bylo potřeba informovat blízké. Narychlo jsme je sháněli. Nakonec dorazili a ještě předtím, než paní zemřela, s ní mohli být,“ vypráví ztěžka.

Ilustrační foto.
Školy se chystají na návrat žáků. Prokousávají se manuály, připravují testování

Zasáhly ho nejenom osudy pacientů, mezi nimiž byli také lidé stejného věku, ale i pracovní nasazení personálu Domažlické nemocnice. „Někteří na Domažlice nadávají. Já ovšem musím před celým týmem smeknout. Jsou perfektně sehraní a makají jako šrouby. Jsem na dřinu zvyklý, ovšem tohle byl masakr. Dvanáct hodin v ochranném obleku, přestávku jsme měli maximálně dvacet minut. Nehledě na množství přesčasů, které mají,“ zdůrazňuje.

Čeští zdravotníci jsou podle něj finančně podhodnoceni. „Když to porovnám s Německem, kde pracuji, jsou to směšné peníze. O to víc si jich vážím, že za těchto podmínek a v tak těžké době fungují,“ doplňuje. Právě proto se rozhodl, že peníze, jež by za směny v nemocnici dostal, zdravotníkům daruje. „Ať si zajdou ke kadeřníkovi, koupí něco sobě nebo dětem. Oni si to prostě zaslouží,“ je přesvědčený.

Ačkoli už coby sanitář skončil, pokud bude potřeba, je připravený znovu podat pomocnou ruku. Přiznává, že díky této zkušenosti přehodnotil svůj žebříček hodnot. „Začal jsem si víc vážit každé chvíle. Protože jsem si uvědomil, že opravdu nikdy nevíte, kdy ze světa odejdete. A čas strávený s rodinou a rodiči je vlastně úplně nejcennější,“ uzavírá.