Syn architekta Vlastimila a příbuzný vojenského historika Jana Durdíka (poradce velkofilmů o husitsví) se o dějiny vojenství, středověk i naše hrady zajímal již od mládí a zasvětil jim přes 40 let života. Na FF UK absolvoval obor prehistorie-dějepis. Od r. 1971 do smrti pracoval v Archeologickém ústavu. Po postgraduálním studiu přidal výuku na FF UK či na katedře architektury ČVUT. Od července 2012 se upsal i katedře archeologie Západočeské univerzity v Plzni, kde měl od letošního října začít řádně učit.

Psal odborné statě i popularizační články, vedl desítky archeologických výzkumů hradů, hrádků, tvrzí a stop po nich, mnohdy s významnými nálezy (architektonických prvků a detailů i movitých památek) a závěry (za všechny zmiňme jen průzkum shořelého Manského domu na Křivoklátě), provedl stovky povrchových sběrů i konzultací s kolegy. V našem kraji zajížděl na hrad Kynžvart, Úbočí, Bečov, Hartenberg či Bochov, Toužim, Skalnou, St. Rybník. Několikrát psal o hradě Lokti, kde mimo jiné po roce 1992 dělal poradce archeoložce plzeňských památkářů dr. Evě Kamenické, vedoucí tu výzkum zejména hejtmanství a nádvoří. Znalost jazyků mu umožnila publikovat v prestižních časopisech v cizině a být členem mezinárodních vědeckých institucí. Velkými zásluhami získal mezinárodní renomé.

U nás zasedal ve vědecké radě Národního památkového ústavu, vedl Stálou komisi pro hodnocení kulturních památek, byl členem předsednictev Čs. spol. archeologické a Sdružení profesionálních pracovníků památkové péče. Též po léta starostoval Společnosti přátel starožitností, po roce 1989 s námi založil Nezávislou památkovou unii, jíž po noblesním gentlemanovi Ing. arch. Jiřím Novákovi předsedal, s „hradology" spoluzakládal plzeňský Klub Augusta Sedláčka, byl u zrodu nečtinských konferencí Dějiny staveb a tak dále. Přitom zasedal i v redakčních radách jejich periodik (Časopis SPS, Dědictví Koruny české, Hláska).

Kromě striktně vědecké práce, kde řešil otázky interpretační i metodologické atd., nepodceňoval ani pedagogickou a organizační práci, výchovu dorostu v oborech, o jejichž kvalitu usiloval, či osvětu. Jejím výsledkem byly i dva naučné seriály ČT o našich hradech: Hrady obývané i dobývané, 1991, Štíty království českého, 2007. Z jeho obšírné bibliografie uveďme jen pár knih: kapesní České hrady, Encyklopedii českých hradů či rozsáhlou Ilustrovanou encyklopedii českých hradů, s cennými dodatky vydávanou od r.1999.

Českou kastelologii (nauku o panských sídlech) dokázal povýšit na vědeckou disciplínu s důležitým využitím dnes pro komplexnost poznání již nezbytné mezioborové spolupráce specialistů. Opřen o množství zahraničních analogií i domácích dokladů včetně vlastních nálezů výrazně přispěl k prohloubení znalostí o vzniku, funkcích, vývoji a typech hradů, hrádků a tvrzí našich i některých zahraničních. Nový obor též začlenil do mezinárodní spolupráce.
Osobně jsem s ním nejednou jednal, provázel jej, po vytopení knihovny ArÚ povodní roku 2002 mu s přáteli vypomohl s její obrodou, roku 1992 mu dal k recenzi práci archiváře Petra Berana o Hartenbergu, účastnil se řady jednání i aktivit.

Tomáš Durdík, muž marciální postavy a mohutného hlasového fondu, bystré mysli a fenomenální paměti, byl pracovitým archeologem i památkářem, energickým organizátorem, vášnivým a přínosným debatérem, jakož i všeobecnou autoritu požívajícím vědcem, člověkem pevné vůle a zásad. Nebylo tu pam. ústavu a téměř ani muzea, kde bychom jej osobně neznali. Charismatická osobnost jeho formátu, sdružující milovníky památek od laiků po vědce, chybí nejen všem, kdo ho měli čest osobně poznat, ale zejména české historické vědě, jejíž uvedené disciplíny archeologii a kastelologii konstituoval či významně posunul dál. Vědec výjimečných znalostí, zkušeností i kvalit odešel náhle ve věku, kdy mohl ještě řadu let bádat a publikovat ku prospěchu vědy i České republiky. Pokoj jeho duši, čest jeho památce.

Josef Brtek