Řeč je o Petru Hájkovi z Klatov, který maluje portréty, které má doma již mnoho osobností. Jak se k malování dostal, koho už maloval, kdo mu pomohl v začátcích, o tom jsme si s ním povídali v následujícím rozhovoru.

Co vás k malování přivedlo?

Už odmala jsem byl kutil, bavily mě ruční práce. Vyráběl jsem s tátou v garáži, zkoušel jsem i pletení, vyšíval jsem si nášivky. Když za komunistů nebyly, tak jsem vyšíval na kšiltovky různé značky a podobně. Dlouho jsem dělal i ubrouskovou metodu, keramiku. Vše mě lákalo zkusit. Jakmile jsem zjistil, že mi to jde, tak mě to ale přestalo bavit. U malování jsem ale zůstal.

Jakou technikou malujete?

Nejprve jsem začal s olejovými barvami klasické portréty, ale to mě přestalo bavit. Nemohl jsem se tam nějak vyjádřit, nebylo tam nic ze mě. Potom jsem na internetu viděl video od rakouského malíře, který tam představoval techniku, kterou pojmenoval spontánní realismus. Ta se mi zalíbila a zkoušel jsem ji. Nanáší se několik vrstev barev na sebe, bylo to o cviku. Maluji akrylovými barvami a musí v tom být kus mě.

Pamatujete si na svůj první obraz?

Úplně můj první obrázek byly lodě namalované vodovkami podle puzzle. Pak jsem párkrát zkusil nějaké své obrazy podle fantazie. První portrét byl asi mého syna, který jsem dělal ještě tužkou. Pak jsem dostal od manželky malířkou sadu olejových barev, první plátýnko a tím vše začalo. Zkoušel jsem i Monu Lisu, kterou mám doteď schovanou. Nejraději mám, když si začnu malovat podle sebe a někomu se obraz zalíbí a zamluví si ho ještě dříve, než ho domaluji.

Vaše obrazy se staly velmi oblíbené i mezi známými osobnostmi. Těší vás takový úspěch?

Je to zvláštní, nedá se to ani popsat. Je to milé. Je fajn, když už se nyní ozve někdo sám, že by chtěl ode mě namalovat. Ze začátku jsem obrazy nenabízel. Úplně první má Lucka Bílá, ale nebylo to z mé iniciativy, namaloval jsem ji pro sebe. Pak mi psala kamarádka, že její sestřenice je kamarádkou Lucky a zda by jí nemohla poslat fotku obrazu. Nakonec jsem do Otvovic jel a obraz jí předal. Měl jsem z toho skvělý pocit. A tak jsem si řekl, že bych takhle mohl malovat a nabízet.

Kdo byl tedy prvním, komu jste obraz nabídl?

Vašek Noid Bárta. Ale začalo to tím, že jsme byli v Itálii a já jsem tam viděl trika s Budem Spencerem, s mým oblíbencem. Nekoupil jsem si ale nakonec ani jedno. Tak jsem si doma řekl, že si ho namaluji. Na instagramu na mě vyskočila fotka Vaška s trikem s Budem a jak z něj má radost. Řekl jsem si, že mu zkusím napsat, zda nechce i jeho obraz. A on odpověděl, že ano. To byla pecka, měl jsem radost, že mi odpověděl. Nakonec jsem za ním jel se ženou a on nás ještě pozval do Karlína na představení, což bylo milé. Pak už si o další obrazy psal sám, už má ode mě čtyři.

A pak už se dráha známých rozjela naplno…

Dalším byl Ruda z Ostravy, který se ozval. Maloval jsem Michaelu Ochotskou, Přemka Forejta, Dominika Porta, Lenku a Davida Limberských, Lenny, Marpa, Marka Ztracenýho, Jana Kopečnýho a mnoho dalších. Těší mě, že se moje obrazy líbí a je o ně zájem.

Malujete i známé hudebníky z Klatovska, například Petra Říhu ze skupiny Lord…

Petr je můj mecenáš. Má ode mě už možná dvacet obrazů. Podporuje mě od začátku. Když u něj vidím mé první obrazy, tak mu říkám, že je přemaluji, ale on nechce, že ty jsou nejcennější. Je to skvělý člověk. Nebýt jeho, tak asi nejsem tam, kde jsem nyní.

Koho nejraději malujete?

Nejlépe se malují samozřejmě krásné ženy (smích). Jinak se opravdu vyřádím na starších lidech s vráskami, s různými rysy. Nejhůře se maluje rodina (opět smích), ta se i zkritizuje. Třeba miminka, která jsou hlaďoučká, nemají ještě příliš rysů, tak se tam nedá moc realizovat.

Jak dlouho trvá namalování jednoho obrazu?

Jelikož maluji podle fotografie, tak se malování nevěnuji v jednom kuse. Někdy u nich sedím hodiny, někdy několik minut. Ale zhruba jsou to tak tři dny. Je tam několik vrstev, které musí postupně schnout.

Máte nějaký sen, koho byste chtěl namalovat a on měl váš obraz pověšený doma?

Moc jsem se těšil na Karla Gotta. Maloval jsem Honzu Kopečného a on mi pak psal, že je na jeho narozeninách a že si myslí, že by se mi dobře maloval. Tak jsem ho začal malovat a pak jsem čekal až Honza domluví předání. Těšil jsem se na setkání, ale stále se to oddalovalo a už jsme to bohužel nestihli (slzy v očích).