Zkušený manažer a lékař s energií na rozdávání vede nemocnici od října, když uspěl ve výběrovém řízení.

Jak dlouho jste zvažoval nabídku šéfovat Domažlické nemocnici a co nakonec rozhodlo?
V Plzni jsem studoval medicínu a na Tachovsku jsem v 90. letech prožil jako lékař nádherných devět let. Kraj, lidé i příroda mi zůstali pevně v srdci, i když jsem po roce 2000 zamířil do Olomouce. Bohužel kvůli pracovnímu vytížení jsem se pak na západ Čech dostával jen sporadicky. Ale vždy jsem vzpomínal s nostalgií.

Před rokem jsem pak bilancoval, že na střední Moravě jsem se manažersky uplatnil, a začal jsem koketovat s myšlenkou pomoci budovat a rozvíjet jiné zdravotnické zařízení. Letos na jaře jsem zaznamenal změny v rámci zdravotnictví v Plzeňském kraji a od kolegů jsem získával informace o nové strategii rozvoje. V tu chvíli jsem začal vážně uvažovat o působení zpět v krásném kraji, kde mám spoustu přátel, spolužáků a kolegů.

Samozřejmě zásadním a jediným poradcem v mém  rozhodování byla rodina. Má žena je také zdravotník věnující se akutní medicíně a pochází z Olomouce. Když mi ale řekla: „Západ Čech? Proč ne?“ bylo rozhodnuto. Přihlásil jsem se do výběrového řízení do Domažlické nemocnice, které bylo zrovna vyhlášené.

Nakolik se lišila realita po vašem seznámení se s provozem Domažlické nemocnice od vašich představ?
Já znal dřív tu starou nemocnici poblíž centra Domažlic, kde jsem i jako medik stážoval. Nová nemocnice mi, jak se říká, vyrazila dech. Je jednou z nejkrásnějších, které jsem během svého života poznal. A že jich byly desítky u nás i v zahraničí.

Mile mne překvapil osobní přístup k pacientům, vždy jsem toužil být členem moderní rodinné nemocnice, kolegou zaměstnanců, kteří se k pacientovi chovají empaticky, lidsky a pro které je pacient na prvním místě především jako lidská bytost.

Ono 17 let jsem pracovat v moderní fakultce se statisíci ošetřenými pacienty ročně je jedna věc. To jsem byl hrdý, že mohu být u těch nejzávažnějších úrazů a nemocí na tak špičkovém pracovišti. Ale člověk vnímá i to, že při obrovskému nárůstu pacientů, přepracování, stresu, administrativní zátěži přestávají někteří zdravotníci mít čas přemýšlet o tom, že všichni jsme lidé. Přichází poruchy v komunikaci a někdy i syndrom vyhoření.

V Domažlicích jsem se najednou ocitnul v přátelské budově mezi lidmi, kteří dokáží poskytnout erudovanou zdravotní péči a přitom se usmívat. Vždyť o tom svědčí i ocenění, které v listopadu Domažlická nemocnice obdržela – 2. nejlepší nemocnice v zemi z pohledu ambulantních pacientů.

Za to patří dík zaměstnancům, ale i pacientům, kteří si toho všimli a ocenili to. Nikde však není vše ideální. Vidím tu pochopitelně i nedostatky. V tuto chvíli mi ale dovolte je veřejně nezmiňovat. Chci je řešit, ne prohlubovat.

Jaké byly vaše první kroky poté, co jste se ujal funkce?
Seznámit se spolupracovníky. Navštívil jsem všechna oddělení a provozy, snažil jsem se a stále snažím poznat každého zaměstnance, od primáře, přes sestry, po nezdravotníky. Od toho se odvíjejí mé manažerské kroky směřující k vizi jedna nemocnice = jeden tým.

Provedl jsem zatím několik změn v systému poskytované akutní péče. S kolegy redukujeme administrativní zátěž personálu  a provádíme další opatření vedoucí ke zvýšení kvality péče.

Výsledkem je úspěšná akreditace dle národních standardů Spojené akreditační komise ČR, kterou jsme získali před pár dny. To je hlavně úspěch zaměstnanců. Připravujeme i veřejné soutěže na modernizaci přístrojů pro jednotlivá oddělení v rámci dotačního programu.

Poznají už pacienti nějaké změny? A jaké to jsou?
V současné době probíhají stavební úpravy v bloku akutní péče-chirurgického a interního oddělení. Výsledkem bude větší komfort pro pacienty, lepší pracovní podmínky pro personál. Je sice advent, doba klidu, ale u nás práce finišují. Samozřejmě nechceme omezit provoz, a tak jsou teď několik dnů pacienti vystaveni hluku. S některými jsem ale hovořil, změnu vítají a těší se na ni. Další změny čekají klienty v novém roce. Budou to ty nové přístroje, opatření podporující kvalitu péče a od ledna otevřeme občerstvení s kavárnou v hlavní hale. Mělo by to být místo pro setkávání návštěvníků nemocnice s přáteli, s rodinnými příslušníky, ale třeba i s kolegy.

Jaké jsou momentálně největší bolesti Domažlické nemocnice?
Nedostatek personálu. To je bolístkou všude. U nás je ta nevýhoda o to větší, o kolik blíž je německá hranice. Odliv zdravotníků je velký. Provozujeme méně lůžek třeba na interně jen proto, že chybí sestry. Naštěstí kvalita péče ohrožena není a zatím neodmítáme pacienty. Jen se s tou situací hůře pracuje a zvyšuje to zátěž na stávající personál. Ale jak jsem říkal, všichni to zatím zvládají a ještě se i usmívají. 

Která domažlická oddělení mohou jinde závidět a kde jsou naopak rezervy? Co s tím hodláte udělat?
Vyzdvihnout jedno oddělení znamená jiné pohanit. A k tomu není důvod. Troufnu si říct, že všechna oddělení máme na vysoké úrovni a stejně tak jejich personál. Když bych ale srovnal mezi různými nemocnicemi, tak v tomto porovnání nám mohou leckde závidět porodnici. A nemyslím jen zázemí, ale právě i ten personál, který k budoucím maminkám přistupuje individuálně, aby jim splnil veškerá přání a ony prožily veškeré přípravy včetně svého významného dne dle svých představ.

Jinak ty rezervy vidím v uzavření některých lůžek, ale již během ledna se nám podaří situaci stabilizovat a lůžka postupně otevřít. Rozvíjíme cévní chirurgii, máme v plánu otevřít některé specializované poradny. Chci změnit systém poskytování akutní péče, nabídnout větší dostupnost obyvatelům Domažlicka, přilehlých regionů, ale i zahraničním klientům, kteří se začínají ozývat.

Kolik porodů nyní máte a jaký trend pozorujete?
Zřejmě v důsledku dvou změn krátce po sobě na postu primáře se počty porodů meziročně snížily. Bude jich asi 430. Loni to bylo 461. Od toho se teď ale odrazíme a budou přibývat.

S našimi gynekology a vůbec sestrami a porodními asistentkami z novorozeneckého oddělení tomu věřím. Jen je třeba ten tým ještě doplnit. Pracuji na tom a myslím, že se brzy podaří přivést lékaře. Jinak ten počet porodů v posledních letech osciluje kolem hranice pěti stovek.

To ale není naše konečná meta. Koukal jsem, že v posledním malém babyboomu zhruba před deseti roky byla porodnice v Domažlicích druhá největší v kraji a provádělo se tu až 700 porodů. Nevidím důvod proč se k tomu zase nepřiblížit.

Výměna vedení nemocnic v Plzeňském kraji byla motivována i tím, aby kraj – zřizovatel nemusel provoz dotovat stále vyššími částkami. To znamená, že buď můžete někde více ušetřit, nebo někde více vydělat… Jakou cestou půjdete?
Půjdeme oběma. Připravuji opatření, kterými zvýšíme kvalitu a zároveň snížíme náklady. A tím nemyslím snižovat odměny zaměstnancům. Naopak. Potřebujeme rozšířit služby. Víc péče produkuje vyšší úhrady a vyšší úhrady snižují ztrátu.

Jaké nejdůležitější úkoly jste si stanovil pro nejbližší měsíce?
Akreditaci a certifikaci jsme již získali, nyní bych chtěl získat pro nemocnici i mezinárodní certifikaci kvality. To kvůli zájmu ze zahraničí. Prioritou číslo 1 je však stabilizace personálu, využití plné lůžkové kapacity a organizování vzdělávacích akcí pro odborníky i pro veřejnost.

Hned z počátku roku chystáme speciální programy pro zaměstnance a podstatné rozšíření spolupráce se Zdravotnickou záchrannou službou Plzeňského kraje, s Městem Domažlice, se školami.

Jaké novinky v nemocniční péči chystáte? Potkají se pacienti například s nějakým novým oborem nebo odbornou ambulancí?
V jednání máme se zdravotními pojišťovnami rozšíření spektra poskytovaných výkonů, ať již vyšetřovacích, nebo operačních a léčebných. Vzniknou u nás minimálně dvě nové odborné ambulance se specializacemi, které jsme zatím neposkytovali, ale o tom až po dojednání podmínek s partnery. Současně chceme např. nabídnout klientům lepší služby nebo benefitní programy.

Jste v současnosti více lékař nebo více manažer?Máte vůbec čas na nějakou zálibu nebo koníček? Co vám dodá energii?
V Domažlicích se v současnosti plně věnuji řízení a rozvoji nemocnice. Abych ale neztrácel erudici lékaře, o víkendech pořád ještě sloužím v Olomouci. Tady začnu jako lékař působit po Novém roce a těším se, že nemocnici a naše klienty poznám jako zdravotník. To přispěje i mému pohledu manažera.

Bohužel nemám moc času na záliby a koníčky. Ale jsem zvyklý při práci poslouchat hudbu – ať již na operačním sále nebo v kanceláři. Takže teď někdy pozdě odpoledne a večer je možno na ředitelství slyšet hudbu „tvrdšího“ charakteru.

Kde dobíjíte potřebnou energii?
Říká se o mně, že jí mám na rozdávání. A kde ji získávám? U své rodiny, u své ženy a malé dcerky, které jsou pro mne tou největší oporou a tím největším zdrojem energie. O podstatnou část z ní se teď dělím s Domažlickou nemocnicí.

MUDr. Petr Hubáček, MBA, LL.M. ▸pochází ze severních Čech
▸1991 – dokončil Lékařskou fakultu UK v Plzni
▸do roku 2000 pracoval v nemocnici v Plané u Mariánských Lázní jako chirurg se zájmem o urgentní medicínu
▸poté působil ve Fakultní nemocnici v Olomouci jako traumatolog
▸v roce 2005 tam založil oddělení urgentního příjmu (největší svého druhu v ČR) a deset let byl jeho primářem
▸Paralelně působil jako lékař zdravotnické záchranné služby, jíž se stal v roce 2015 ředitelem, a učil na Univerzitě Palackého v Olomouci
▸V dalších studiích se zaměřil na obor medicíny katastrof a krizové řízení související s urgentní medicínou
▸Dlouho byl ve FN Olomouc i manažerem pro krizové situace a je konzultantem Ministerstva zdravotnictví ČR a spolutvůrcem metodiky urgentních příjmů v ČR