22. března 1943 dostal otec tzv. Výměr o přikázání – příkaz k okamžitému nástupu na práce do Říše. Byl mi rok a půl a zůstali jsme se s maminkou sami. Otec pracoval nejprve v Mnichově a poté ve Weidenu v továrně na skleněné výrobky pro stavby domů. Nevím, jaké jsme měli tehdy Vánoce, jak je maminka se mnou prožívala. Z dopisu od otce vím jen tolik, že za námi přijet nesměl.

Ke konci války párkrát zariskoval a z Weidenu se za námi vydal na kole, aby nás chvíli viděl na Hadrovci. O Vánocích 1945 jsme již byli všichni u jednoho stolu. V roce 1946 se nám narodila první holčička a za tři roky druhá – moje sestřičky. Na Vánoce svého dětství vzpomínám rád. Byly krásným prolnutím příprav, vánoční atmosféry, zimních radovánek s vyvrcholením příchodu Ježíška. Maminka úzkostlivě dbala, aby tradice byly naplněny. Otec zajistil kapra do necek a zajíce do sklepa a babička přivezla husu se šňůrou plzeňských vuřtů. Byt byl vygruntovaný. Štědrý den byla klasika – jednoduchá snídaně a až do večera nic víc. Večer pak rybí polévka, kapr a bramborový salát. Zvoneček a mohlo se ke stromečku. Pohltil nás nádherný pocit štěstí, krásy, radosti s vůní fontánů, svíček a prskavek.

Dlouho jsme jako děti věřili na Ježíška. V poválečné době byly Vánoce skromné na dárky. Myslím ale, že byly o to víc bohatší duchem a láskou. Jsem již v letech, vlastně starý. S manželkou se stále snažíme připravit dnes již svým vnoučatům překvapení. Vánoce jsou darem domova. Je naší povinností tradici Vánoc dále předávat. O zrození a lásce je náš život.

Šťastné a veselé Vánoce!

Autor: Karel Frait