Nejenže je jedním ze zakladatelů a tahounem místního spolku Žijeme Tuhnice, ale především pomáhá starším členům Židovské obce. Díky tomu vyslechl řadu zajímavých, ale zároveň i velmi smutných a tragických příběhů, které jsou spojeny s holocaustem. Lukáš Květoň začal vzpomínky pamětníků na druhou světovou válku nahrávat. Tím se mu otevřela možnost spolupracovat s organizací Post Bellum, která realizuje projekt Paměť národa. Nyní se s touto organizací podílí i na jiných tématech - začal natáčet i zpovědi politických vězňů či Němců, kteří byli po druhé světové válce odsunuti z pohraničí.

Vystudoval jste Zdravotně sociální fakultu na Jihočeské univerzitě, jste sociálním pracovníkem. Jak jste se dostal k práci pro Židovskou obec?

K práci na ŽOKV jsem dostal díky své ženě. Její kolegyně z Karlových Varů se odstěhovala do Prahy, kde začala pracovat na pražské ŽO. Když nám potom o své práci vyprávěla, velmi mě to zajímalo, hlavně její setkání s přeživšími holocaust. Pak mé ženě jednou zavolala, že má informaci o tom, že ŽOKV shání sociálního pracovníka. Neváhal jsem a ŽOKV oslovil a vyšlo to. Spojil se tak můj zájem o historii a s mojí vystudovanou profesí. To je štěstí.

Co zde máte konkrétně na starosti? Jaká je Vaše náplň?

Náplní mé práce je v podstatě pomoc a podpora seniorům v tíživých životních situacích. Pomoc při odstraňování překážek a posílení jejich schopností a dovedností, které jim umožní plnohodnotný život ve společnosti. Zvláštní důraz klademe na potřeby seniorů přeživších holocaust, na jejich potomky a na osoby, kterým kvalitu života výrazně ovlivnily a dosud ovlivňují události spojené s obdobím druhé světové války, zejména holocaustem.

To se děje v rámci registrované sociální služby. Pomáháme našim klientům vyřizovat nároky na různá odškodnění za válečné útrapy. Pokud během války při svém pobytu v ghettech pracovali, tak jim pomáháme vyřizovat nároky na platby z německého důchodového systému a samozřejmě i nároky z českého systému sociálního zabezpečení. Koordinuji také domácí péči o naše klienty. Naším cílem je, aby mohli žít co nejdéle ve svém přirozeném domácím prostředí. Díky grantům od organizace Claims Conference a Nadačního fondu obětem holocaustu můžeme zprostředkovat a zajistit potřebným klientům zdravotnické pomůcky, léky a dostatečný rozsah domácí zdravotní a pečovatelské péče.

Zaznamenáváte zvukové nahrávky se zpovědí lidí, kteří přežili koncentrační tábory. Jak jste se k tomu dostal?

To nějak vyplynulo časem. Během mých návštěv u klientů – přeživších holocaust - jsem vyslechl mnoho silných vzpomínek a příběhů. Klienti měli s přibývajícím věkem velkou potřebu o svých traumatických zážitcích mluvit. Nakonec jsem si uvědomil, že si to prostě nemůžu nechat jen pro sebe a s jejich svolením jsem začal jejich svědectví nahrávat. Byl jsem často první, komu své vzpomínky z války uceleně vyprávěli. Umím si představit, že pro ně nebylo jednoduché hrůzné zážitky vyprávět třeba svým dětem nebo vnoučatům. Zároveň jejich děti a vnoučata nemohli naslouchat utrpení, které kdysi prožívali. Díky těmto nahrávkám se mohli nebo třeba

ještě v budoucnu mohou takto zprostředkovaně seznámit s osudy svých rodičů nebo prarodičů. Když se pak podařilo jejich příběh zveřejnit, bylo to myslím pro přeživší v mnoha případech úlevné. Každá konfrontace jejich životních příběhů s veřejností je pro ně určité zadostiučinění. Postupem času se podařilo i s některými pamětníky pořádat besedy s veřejností nebo se studenty. To má myslím největší význam.

Kolik lidí, kteří přežili holocaust, jste už vyzpovídal? Kolik jich v kraji ještě dnes žije?

Zaznamenal jsem kolem dvaceti přeživších holocaust. Dnes jich v našem kraji žije celkem dvanáct, o kterých víme. Pořád se daří nacházet další přeživší, kteří byli většinou takzvanými ukrývanými dětmi. Jsou to ale pouze jednotlivé případy.

ŽOKV v minulosti uspořádala výstavu Stín na duši. O co přesně šlo?

Jednalo se právě o výstavu panelů s medailonky přeživších holocaust, kteří se buď v Karlovarském kraji narodili nebo sem po válce přesídlili. Výstava byla k vidění poprvé v roce 2015 v Zítkově pavilonu nad Mlýnskou kolonádou, a pak měla pokračování v roce 2017 v Krajské knihovně KV. ŽOKV se už řadu let snaží o připomínání událostí spojených s holocaustem, jako byla Křišťálová noc nebo Pochody smrti.

Co bylo důvodem, že jste začal spolupracovat s Pamětí národa?

Hledal jsem nějakou platformu, kde by se příběhy natočených pamětníků mohly zveřejnit. V té době jsem narazil na internetový archiv Paměť národa. To mě zaujalo. Oslovil jsem organizaci Post Bellum, která realizuje projekt Paměť národa, a začal s nimi v našem kraji spolupracovat. Začal jsem zaznamenávat nejen přeživší holocaust ale i další kategorie pamětníků jako například válečné veterány, politické vězně 50. let, zkrátka místní pamětníky, kterých se nějakým způsobem dotkly události 20.století. Díky tomu má k těmto vzpomínkám přístup veřejnost – badatelé, historici, studenti. Příběhy se dále objevují v internetových článcích, rozhlasových a televizních pořadech, prostě žijí dalším životem. To je skvělé.

Můžete třeba zmínit i nějaký příběh, který vám utkvěl v hlavě (všechny byly určitě silné…)?

Každý příběh by vydal na samostatný článek. Zaznamenal jsem například vzpomínky známé KV novinářky paní Anny Fidlerové, která se narodila v roce 1919, její příběh by vydal na knihu. Byla pro mě velikou inspirací. A pak jsou pro mě silné příběhy tehdy dětí, jako třeba příběh paní Jiřiny Urbanové, která se narodila v roce 1938 do českožidovské rodiny. Její rodiče se zapojili do ilegálního odbojového hnutí a byli v roce 1943 zatčeni. Otce jí popravili v KT Flossenburg, matka prošla věznicí v Malé pevnosti v Terezíně, Osvětimí, ženským táborem Ravensbrück a Neustadt-Gleve, kde se naštěstí dočkala konce války. Když se po válce setkala se svou dcerou, která prošla několika dětskými domovy, tak se nepoznaly. A po únoru 1948 se vše opakovalo. To si pro matku, která pracovala na ministerstvu národní obrany a zastávala nesouhlasný postoj s tehdejšími metodami, přišla STB. Malá Jiřina byla u toho a zůstala s bratrem několik dní sama v bytě, než se jich ujali známí. Nakonec stejně malá Jiřina skončila v dětském domově. Smutné bylo, že jí tehdy komunistické úřady nenechali s bratrem v jednom domově. Její matka strávila skoro rok ve vazbě, kde byla mučena. Nebo třeba příběh Karlovaráka pana Jiřího Karabela, jehož rodiče pomohli lidem zapojeným do atentátu na Heydricha a zaplatili za to v Mathausenu životem. Malý Jiřík pak do konce války putoval po lágrech pro děti nepřátel říše. Tyto příběhy ve mně hodně rezonují, protože rodiče těchto dětí nejen, že prokázali velikou osobní odvahu, ale ještě měli odvahu dát své děti všanc dalšímu tragickému osudu. Sám jako otec nevím, jestli bych v sobě našel takovou odvahu. Jsou to neuvěřitelné životní příběhy, se kterými se muže každý blíže seznámit na www.pametnaroda.cz.

Jak se o pamětnících dovídáte? A o jaké další kategorie pamětníků se zajímáte?

Snažíme se oslovovat a spolupracovat s organizacemi, které sdružují například odbojáře či politické vězně. Nebo s církevními a zájmovými organizacemi. Pak nás také často přímo kontaktují příbuzní pamětníků. Pokud má někdo tip na zajímavého pamětníka, jehož životní příběh stojí za to zaznamenat, může nás kontaktovat na pametnici@postbellum.cz.

Jak dlouho v našem kraji organizace Post Bellum působí a co se za tu dobu podařilo?

V Karlovarském kraji působí Post Bellum soustavně od roku 2012, kdy došlo systematickému zaznamenávání vzpomínek přeživších holocaust. Dále se pak pokračovalo se zaznamenáváním dalších více jak sto pamětníků v regionu. Od roku 2014 v kraji probíhá žákovský vzdělávací projekt Příběhy našich sousedů, kdy žáci ve svém vyhledávají pamětníky dějinných událostí 20.století. Jejich vzpomínky natáčejí a dále zpracovávají. Zajímavou formou se tak dozvídají o našich moderních dějinách. Od roku 2014 se do této akce zapojilo celkem 27 základních škol a gymnázií ze 6 měst (Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Sokolov, Cheb, Dalovice, Otovice). Dalšími výstupy z projektu Příběhy našich sousedů byla například výstava medailonků pamětníků v Mariánských Lázních a také vydaná publikace pro výuku moderních dějin inspirovaná příběhy pamětníků. Uskutečnili jsme také několik besed pamětníků s veřejností a studenty. Také jsme se jedním projektem věnovali zaznamenávání odsunutých německých rodáků z našeho regionu.

Jaké jsou další plány organizace Post Bellum v našem kraji?

Aktuálně jsme připravili venkovní výstavu s příběhy místních pamětníků, která bude k vidění v ulicích Karlových Varů a Chebu. Vzhledem k vývoji epidemie jsme ji ale přesunuli na příští rok. Naším velkým cílem je vybudovat v Karlovarském kraji (tak jako se to povedlo i v jiných krajích regionální pobočku Post Bellum. Chceme zde vybudovat studio na pořizování videonahrávek regionálních pamětníků, pořádat pravidelné besedy a výstavy. Chceme vytvořit živé místo, kde bychom i v našem regionu mohli příběhy pamětníků moderním způsobem vyprávět veřejnosti a hlavně mladé generaci. To se samozřejmě neobejde bez podpory zvenčí. V současné době se snažíme najít partnery, kteří by nám finančně pomohli se vznikem pobočky a kterým není historie ani budoucí vývoj naší společnosti lhostejný.

Co říkáte na to, že stále nebyly napraveny křivdy vůči politickým vězňům? Co říkáte na to, že existují tací lidé, kteří i dnes popírají existenci koncentračních táborů? Co říkáte na to, že u politické moci, a to i v Karlovarském kraji, jsou i dnes lidé, kteří nemají minulost čistou?

Co na to odpovědět. Bohužel jsme se s naší komunistickou minulostí zřejmě nedostatečně vyrovnali. Jedním z cílů jak ŽOKV tak Post Bellum je v tomto ohledu právě připomínání historie a vzdělávání mladých lidí.