Bez nadsázky by bylo možno označit životní osudy básnířky Hany Gerzanicové za námět k románu, pokud bychom je nepovažovali za román sám. V neděli 11. května autorka dospěla k výraznému životnímu mezníku. Její vitalita potvrzuje, že je to stále jeden z mezníků.

Z první kapitoly jejího životního románu na nás dýchne kultivovanost i rigoróznost rodinného prostředí. Básnířčin otec, profesor Vojtěch Šlauf, klasický filolog, vydal několik publikací týkajících se poetiky básnického díla i morálních a životních reflexí. Nesmlouvavě požadoval na dceři soustavné studium. Díky tomu zvládla za středoškolských studií němčinu, francouzštinu a angličtinu (tu se otec učil spolu s ní). Příliš porozumění neměl pro zábavu, taneční kurzy ani pro něžné gesto. Ale nehovořila tu krutá, nýbrž drsná, niterná láska s absolutním etickým podtónem.

Zalistujeme-li dále, mihne se předúnorová Praha s Filozofickou fakultou a studiem francouzštiny, angličtiny, srovnávacích literatur a vzplanuvším citem. Ten zajiskřil, když kolegovi půjčovala ke zkoušce přednášky z filozofie. Motiv oddané lásky převažuje i v následujících kapitolách. Vedl ji k dobrodružnému přechodu hranic na Sušicku v roce 1949. Po roce tak následovala svého budoucího životního partnera. V Německu i v Austrálii převzala odpovědnost za rodinu se šesti dětmi, za její hmotné zajištění. Partner se nevyrovnal s psychickým nárazem exilu ani s individualismem anglosaského světa, takže jeho skon paradoxně ulehčil tíživou situaci rodiny. Jubilantka, která se v Sydney postavila za katedru ve třídách gymnázia i základních škol, rodinnou situaci řešila.

Stesk po domově, manželova choroba, existenční zápas, vztah k dětem vyvolaly další emocionální pnutí a Hana Gerzanicová začala uveřejňovat své básně. Překonala kritické poznámky, že je příliš evropská, až získala několik cen Mezinárodní básnické společnosti USA. Po listopadu 1989 se vrátila, získala rehabilitační doktorát. Setkala se ještě s maminkou, s neuvěřitelným elánem se pustila do úpravy rodinné vilky i rozlehlé zahrady v Plzni na Roudné. Stala se vlídnou hostitelkou západočeských spisovatelů. Byla přijata do Obce českých spisovatelů, ale především s velkým mecenášským zaujetím podpořila vydání řady publikací i periodik a vůbec mnohé z plzeňského kulturního života.

Překladatelsky uvedla do české literatury australského baladika Banjo Patersona, v mnoha přednáškách představila insitní umění australských Aboringů, ale hlavně začala publikovat česky. Její básnické vyjadřování nepočítá s metaforickou složitostí ani s asociacemi, ani s borcením klasického verše. Je průzračné. Jako by klicperovské „svět se mi mění v dramatickou báseň“ přenesla jen na báseň. S hálkovskou bezprostředností a důvěryplností hledá, nalézá a přeje jen harmonické, klidné, vyjasněné. Zdrojem, zárukou i hrdou oporou je jí navrácený domov, i když vzpomínky a logiku čtyřiceti let života nelze vykořenit. To je hlavní tón sbírky Ve stínu eukalyptů (1996). Nová epocha (1998) zní navráceným a jediným domovem, ale také vděčností k pozdnímu vztahu k druhému manželu Michaelu Gerzanicovi, který ji zklamal jen jednou, svým úmrtím. A pak už je zřejmé zakotvení v domově, jež dovede nalézat hloubku reflexe i citu, ale dovede se bránit skepsi. Tak znějí sbírky Otisky v mlze (2002) nebo Procházka se slunečnicí (2006). Popřejme jí šťastnou a smysluplnou cestu k příštímu životnímu mezníku a další, zklidněnou kapitolu životního románu.