Máte pocit, že čas utíká, nebo se vám někdy vleče? Budete slavit?
Neslavit mi nedovolí rozsáhlá rodina mé přítelkyně. Takže budu slavit i děkovat. Čas se pro mě nevleče, ale při mé činnosti neuvěřitelně letí!

Sledujete dodnes, co se v Divadle J. K. Tyla v Plzni děje? Co se vám líbí a co méně?
V Divadle J. K. Tyla jsem prožil nádhernou éru celého plného života. Sleduji všechny generální zkoušky i některá představení všech souborů a jásám, že máme v Plzni balet, operu, operetu i činohru na vskutku vysoké a záviděníhodné úrovni. Je mi líto, když divák někdy nerozumí zpívanému nebo mluvenému textu. Mrzí mne, že se někdy přichází do nevyprodaného hlediště. Jsem nadšen k zbláznění, když slyším například Jana Adamce zpívat Kalafa v Turandot. Volám „bravo“ při výkonech baletu v Labutím jezeru. A je toho daleko víc.

V povědomí diváků jste asi především jako představitel velkých operetních rolí, ale encyklopedie vás uvádějí možná častěji jako tanečníka. Čím jste byl více a raději?
Baletní i operetní role jsem miloval stejně. V baletu jsem byl deset let, ale zároveň jsem studoval i sólové pěvectví u profesorů Ludmily Komancové, Karla Bermana, Jaroslava Rohana a milovaného Zdeňka Otavy. Všichni byli členy Národního divadla v Praze. Proto jsem se mohl později zhostit těch nejnáročnějších rolí v operetě.

Jak jste se dostal z rodných Čelákov u Stoda na plzeňskou profesionální scénu?
Rodiče bydleli v Plzni, ale maminka šla rodit do Čelákov ke svým rodičům. Pak jsme tam ještě žili po vybombardování Plzně. Už od sedmi let jsem však chodil v Plzni do houslí. Pak jsem se vyučil ve Škodovce v přesné mechanice na tabákových strojích s výhledem montéra na západ – alespoň podle představ mého otce. Ale to nebyl můj zájem. Mně šlo o divadlo!

Potkal jste takovou osobnost, která zásadně přispěla k tomu, že jste divadlu zůstal věrný celý život?
Původně jsem dělal konkurz do opery. Dirigent František Belfín a pěvec a režisér Karel Berman po mém provedení Jeníka a Kecala z Prodané nevěsty ohodnotili můj pěvecký rozsah s tím, že jsem tenor. A současně mi doporučili pohybovou průpravu v baletní škole v plzeňském divadle, kterou vedl Josef Škoda. Ten mne po půlroce angažoval do baletního souboru a zde jsem zůstal celé desetiletí. Díky panu Škodovi jsem se seznámil i se šéfem baletu Národního divadla Sašou Machovem a profesorem Reimoserem, který mne připravil ke státním zkouškám.

Proč jste z baletu odcházel?
Po úrazu kolena jsem byl angažován dirigentem J. O. Karlem jako sólista do operety. Nastudoval jsem pak desítky rolí tzv. mladokomického oboru, ale i postavy prvooborové. Byl mezi nimi například Camille de Rosillon z Veselé vdovy i s tenorovým „c“. Navíc jsem v operetním souboru vedl pohybovou výchovu sólistů i sboru. A tak jsem připravil mnohokrát soubor na taneční čísla, pro která jsem vytváčel choreografii jak v operetách, tak v muzikálech. A při spolupráci s panem režisérem Karlem Smažíkem jsem pochopil, jak se dělá opereta na vysoké umělecké úrovni.

Na které operetní postavy vzpomínáte nejčastěji? A mrzelo vás někdy, že jste nějakou roli nedostal?
Všechny vytoužené role jsem si zahrál. Patřili k nim mimo jiné Princ Orlovský v Netopýrovi, Camille de Rosillon ve Veselé vdově, Popiel z Polské krve, Lorenzo z opery Fra Diavolo, poručík Champlatreux z Mamzelle Nitouche, hrabě Homonay v Cikánském baronovi či Koloman Župan v Hraběnce Marice. V této operetě jsme zpívali a tančili duety Varaždín a Shimmy a pro velký úspěch jsme je museli vždy opakovat. Rád jsem měl také Jacka z německého muzikálu Můj přítel Bunbury, se ztrátou několika kilogramů za představení jsem pokaždé absolvoval americký Kabaret. Obsahoval šest tanců a kankán s tanečnicemi! Z baletu vzpomínám na Bezgroše v Komediantské pohádce, na otce v Popelce, vychovatele a šaška v Labutím jezeru či na Zelenku ve Filosofské historii. Bylo to celkem 187 premiér a 7077 představení…

Jak jste získal příležitost – téměř v pětašedesáti letech – k sólovým úkolům v opeře?
Přišla nabídka od pana ředitele Mojmíra Weimanna na Principála v Prodané nevěstě. Na zájezdech v Německu a Švýcarsku jsem byl mile překvapen hodnocením kritiky i úspěchem u publika. Pak – vlastně v penzi – přišel ještě Hajný z Rusalky, Andonis v Řeckých pašijích a Jirka v Tajemství.

Kdysi jste začal soukromě učit. Máte i dnes žáky a jak jste s nimi coby pedagog spokojen?
Nejdříve jsem si otevřel baletní školu a s dětmi chodil i na generální zkoušky baletního souboru. Bylo zajímavé, že i děti významných rodičů byly se mnou v divadle poprvé. Nyní ve svém Studiu sólového zpěvu zařazuji i pohybovou výchovu. O mé práci s hlasem se asi ví, neboť mne vyhledalo dokonce několik mladých zpěváků ze současných hudebních skupin. A já? Se žáky jsem spokojen.

Co si přejete k osmdesátce?
Udržovat se v dobré psychické i fyzické kondici, naučit se dobře pracovat s počítačem, být při otevření nového divadla v Plzni a mít finanční prostředky na ozdravné pobyty v Chorvatsku. Děkuji Bohu, že jsem měl tak činorodý život. A k tomu velké porozumění pro moji práci u manželky Jaroslavy. Po jejím odchodu mám opět zázemí u přítelkyně Ludmily.