Velký úspěch slaví baletní soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla v letošním ročníku Cen Thálie. Především mohou mít radost samozřejmě baletní mistryně a sólistka Zuzana Pokorná a sólista souboru Richard Ševčík, kteří byli za své mimořádné jevištní výkony nominováni do finálového souboje o toto prestižní ocenění. Oba získali nominace za role v baletu Zvoník od Matky boží, který na plzeňské scéně nastudoval jako svůj autorský titul choreograf Libor Vaculík. Zuzana Pokorná za postavu Esmeraldy a Richard Ševčík za ztvárnění titulní role Quasimoda se tak dostali mezi tři nejlepší tanečnice a tři nejlepší tanečníky v České republice. Odborná porota v čele s choreografem a emeritním sólistou Národního divadla v Praze Vladimírem Nečasem vybrala do „finálového rozhodnutí“ také sólistku baletu Národního divadla Adélu Pollertovou za roli Anny v Periferii, kterou nastudovala v libereckém Divadle F. X. Šaldy v choreografii Aleny Peškové, a Lenku Vagnerovou za výkon na jevišti pražského Divadla Ponec. Mezi muži jsou nominováni ještě sólisté baletu Národního divadla Viktor Konvalinka a Richard Kročil. Laureáty nakonec určí Kolegium Cen Thálie tajným hlasováním, jehož výsledky jsou za účasti notáře zjišťovány až těsně před vyhlašováním cen. Rozhodnutí padne tuto sobotu 26. března na scéně Národního divadla za přítomnosti televizních kamer, takže jako každoročně můžeme slavnostní večer sledovat v přímém přenosu České televize. Již tradičně bude slovem provázet herec Divadla J. K. Tyla v Plzni Antonín Procházka.

close zoom_in Zuzana Pokorná

Osmatřicetiletá pražská rodačka studovala na Taneční konzervatoři v Praze a na Tanzakademii v Kolíně nad Rýnem. V roce 1990 přijala angažmá v Národním divadle v Praze a jeho sólistkou byla až do roku 2004. V roce 2003 se stala sólistkou a posléze baletní mistryní Divadla J. K. Tyla v Plzni. V roce 1995 získala Cenu Thálie za roli Antoniny v baletu Čajkovskij, v roce 2000 obdržela Cenu Philip Morris Ballet Flower Award pro nejlepšího klasického tanečníka roku. Na Cenu Thálie byla nominována ještě v letech 2002 a 2004, v roce 2003 převzala Čestnou plaketu Národního divadla za mimořádný umělecký přínos. Zúčastnila se mezinárodních baletních soutěží ve Varně, Moskvě či Lausanne. V Národním divadle tančila největší role klasického i moderního repertoáru, mimo jiné Giselle, Julii, Raymondu, Carmen, Isadoru Duncan, sólové party v choreografiích Jiřího Kyliána či George Balanchina. V Plzni vytvořila Sugar v Někdo to horké rád, Gerdu v Malém panu Friedemannovi, Marion v Psychu, Nicole Contet v Edith–vrabčákovi z předměstí, nejnověji Esmeraldu ve Zvoníkovi od Matky boží. Je manželkou šéfa plzeňského baletu Jiřího Pokorného, má tři syny.

Esmeralda je výjimečná a nejen za ni děkuji Liboru Vaculíkovi

S jakými pocity jste přijala nominaci na Cenu Thálie? A co pro vás znamená?
Pocítila jsem nadšení, že naše inscenace Zvoníka od Matky boží a výkony tanečníků v ní zaujaly nejen diváky, ale i odborníky. Mám radost za plzeňský balet, ale také to pro mne znamená, že se mohu opět hrdě postavit na prkna Národního divadla v Praze s pocity podobnými, jaké jsem tam mívala v době svého působení.

Jste ráda, že takové uznání v celonárodním měřítku přišlo právě za Esmeraldu? Je pro vás výjimečná?
Upřímně řeknu, že jsem tuto roli už přijala s tím, že bude a je výjimečná. Znala jsem zpracování Zvoníka v choreografii Libora Vaculíka, viděla jsem předchozí inscenace v Brně i Bratislavě. Mimořádná je Esmeralda v mnoha směrech a myslím, že v ní opravdu mohu zúročit své zkušenosti. Je výjimečná svým obrovským výrazovým i technickým obloukem – od techniky klasického baletu přes výrazové divadlo až k moderním tanečním prvkům.

Které taneční příležitosti v plzeňském divadle vás dosud nejvíce potěšily?
Hodně mne těší Esmeralda, jež je vlastně mým návratem na jeviště, přestože jsem se zařekla, že už tančit nebudu. A to jak ze zdravotních důvodů, tak proto, že jako baletní mistr mám v plzeňském divadle nový okruh povinností. Když jsem začala v Plzni působit, tančila jsem ráda Sugar v Někdo to horké rád, ale to jsem se prezentovala v roli nastudované už v Národním divadle.

Jak hodnotíte – z pozice baletní mistryně – práci v souboru baletu Divadla J. K. Tyla?
Jsem tady moc spokojená, je tu velice mladý soubor a já jsem šťastná, že se mohu podílet na jeho utváření a vývoji, že mám možnost vkládat do něho své zkušenosti. Myslím, že se soubor daří rozvíjet, že má výsledky a oprávněné úspěchy a je svou kvalitou srovnatelný s velkými baletními soubory v České republice. V podstatě jediná věc, která nás trápí, je nedostatek finančních prostředků, abychom si mohli pozvat některého světového choreografa, například Jiřího Kyliána.

Jste připravena na možnost, že nakonec Cenu Thálie získá jedna z vašich dvou konkurentek?
Připravena musím být. Ale když už jsme se s Richardem Ševčíkem dostali až mezi tři nejlepší v republice, ráda bych, abychom do Plzně dovezli alespoň jednu Cenu Thálie jako uznání, že děláme v Divadle J. K. Tyla dobrý balet.

A jaké pocity očekáváte, kdyby to vyšlo?
Ty pocity prožívám od té chvíle, kdy jsem se dozvěděla o nominaci. Při své třetí nominaci na Thálii jsem se před sedmi lety loučila s Národním divadlem. Kdyby se mi nyní poštěstilo stát tam na jevišti u mikrofonu a děkovat za udělení Thálie, ráda bych poděkovala za spoustu krásných rolí Liboru Vaculíkovi. Za sebe, další tanečníky i za diváky. Spolu s manželem jsme byli nominováni na Cenu Thálie celkem devětkrát a z toho šestkrát za postavy v inscenacích Libora Vaculíka. Sama jsem ze svých čtyř nominací získala tři za role v jeho choreografiích.

close zoom_in Richard Ševčík

Letos pětadvacetiletý tanečník vyrůstal v Nitře, studoval Taneční konzervatoř Evy Jaczovej v Bratislavě. Dvakrát se zúčastnil baletních mistrovských kurzů Darii Klimentové v Praze. V roce 2005 se stal členem baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni a od ledna 2010 je jeho sólistou. Zúčastnil se soutěží v Brně, Plzni a Hannoveru, hostoval ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Na plzeňské scéně ztvárnil například Šaška v Labutím jezeře, Ševce v Coppélii, Mefistofela ve Faustovi, Malcolma v Macbethovi, Vratka v Radúzovi a Mahuleně, v letošní sezoně Quasimoda ve Zvoníkovi od Matky boží.

Touhu tančit Quasimoda jsem měl od školních let

S jakými pocity jste přijal nominaci na Cenu Thálie? A co pro vás znamená?
Nominaci jsem přijal dost překvapeně, neočekával jsem ji. Je určitě čest dostat se prostřednictvím této ceny mezi českou taneční špičku. Jsem samozřejmě rád, že se práce, kterou jsem do role Quasimoda vložil, odrazila i v tak prestižní nominaci.

Jste rád, že takové uznání v celonárodním měřítku přišlo právě za Quasimoda? Je pro vás výjimečný?
Je pro mne výjimečný a mám ho strašně rád. Jako student jsem viděl bratislavskou inscenaci Zvoníka v choreografii Libora Vaculíka a už tehdy mne mimořádně zaujal. Vzhledem k tomu, že nejsem typem na postavy princů, říkal jsem si, že právě takovouhle roli by na mne mohl někdo ušít. Myslím, že jsem dal do postavy Quasimoda všechno, co jsem chtěl a umím, všechno nadšení, které jsem měl pro tuto roli už od školy.

Které taneční příležitosti v plzeňském divadle vás dosud nejvíce potěšily?
Každá mně něco dává, za každou jsem vděčný. Šašek v Labutím jezeře pro mne znamenal první z velkých demisólových rolí, zvlášť technicky byl velmi náročný. Moc rád jsem měl Mefistofela ve Faustovi, ale i Ševce v Coppélii, obojí bylo těžké tancování po výrazové i technické stránce. A mohl bych jmenovat další příležitosti, které jsem v Plzni dostal. Na každé roli jsem se něco naučil.

Jak jste spokojen s prací v souboru baletu Divadla J. K. Tyla?
Jsem spokojený a vlastně každý tanečník by měl být, aby práci odvedl takovým způsobem, jaký si vždy jeho úkol zaslouží. V Plzni je výborný a přátelský soubor, který se v každém divadle nenajde.

Jste připraven na možnost, že nakonec Cenu Thálie získá jeden z vašich dvou konkurentů?
Počítám s tím, že Cenu Thálie může dostat kdokoli z nás tří, oba mí konkurenti jsou výborní tanečníci. Navíc asi nezáleží jen na mém výkonu, ten porota posuzuje jistě z pohledu celé inscenace. Sám jsem odvedl práci, kterou jsem chtěl, a snažím se být i během repríz stále lepší.

A jaké pocity očekáváte, kdyby to vyšlo?
Určitě by to bylo strašně hezké, překvapivé. Cítil bych nadšení z toho, že práce na Quasimodovi nebyla a není marná a že ji vidí nejen plzeňské publikum, soubor a jeho šéf, ale že jsem dokázal oslovit i další.