Bezprostředně předcházející neděli má divadlo na programu Její pastorkyňu Leoše Janáčka, ve které ztvárnila ve čtyřech inscenacích postupně Pastuchyňu, Rychtářku a Stařenku Buryjovku. „Byla to jedna z mých nejmilejších postav. Nezapomenu nikdy, že jsem měla možnost zpívat něco tak krásného jako Stařenka v prvním jednání: Každý párek si musí svoje trápení přestát…,“ vzpomíná pěvkyně, kterou Její pastorkyňa dojala zatím naposledy loni v září, když v plzeňském Velkém divadle zasedla v hledišti a k slzám na ni zapůsobila hostující Eva Urbanová v roli Kostelničky. „Přesvědčila mne do posledního záchvěvu hlasu i těla. Nádhera! Když začínala, byla v Plzni mou milou kolegyní. Nedávno se dvakrát moc krásně vyslovila o mé Azuceně ve Verdiho Trubadúrovi, kde jsme se mnohokrát setkaly na jevišti. Ani netuší, jak mě potěšila!“ vrací se jubilantka k časům spolupráce s nejvýznamnější českou sopranistkou současnosti.

Ale ani Azucenu, která jí vždy připomene také porozumění s režisérkou Inge Švandovou–Kouteckou, nepovažuje Jaroslava Zamrazilová za roli vůbec nejmilovanější. A to přesto, že svým mateřským a vroucím podáním této postavy výrazně přispěla k tomu, že si divák ani neuvědomil, jak je libreto Trubadúra údajně málo přesvědčivé. „Nejraději jsem měla a mám Ježibabu z Dvořákovy Rusalky. Chápu ji jako českou pohádkovou bytost, ani v nej– menším démonickou nebo zlou!“ zdůrazňuje mezzosopranistka, která okouzlovala vždy zvlášť svou tmavou, až kontraaltovou barvou hlasu. „Rusalce splní přání a přečaruje ji v člověka, i když se obává následků a varuje ji. Ježibaby se nebojí ani ve vsi, posílají za ní hajného s kuchtíkem – a nikomu ne– ublíží. Nesouhlasím s tím, že ve třetím jednání je krutá a Rusalce se vysmívá, ona jí jen připomíná zradu prožitou ve světě lidí! A také není Ježibaba tak záludná, aby se převtělila v Cizí kněžnu a sama byla Rusalčinou zkázou, jak se odůvodňuje, když obě role výjimečně zpívá jedna interpretka,“ vysvětluje svůj názor. „Moje Ježibaba chtěla Rusalce pomáhat radou i skutkem, i když jsem si někdy od režisérů vyslechla, že jsem čarodějnice moc hodná. Ale nezviklalo mne to a s vlastnoručně z lesa doneseným samorostem jsem vcházela v této postavě na jeviště ve třech nastudováních plné čtvrtstoletí,“ shrnuje ke svým sedmdesátinám vzpomínky na svou životní roli. V tomto případě učiní i výjimku a jmenuje alespoň tři ze svých bývalých kolegyň. „Vzpomínám na mnoho mně blízkých pěvců a pěvkyň. Pro Ježibabu mi byla vzorem starší a dnes neprávem pozapomenutá kolegyně Anna Stodolová. Nejčastějšími Rusalkami na mé divadelní cestě pak byly Helena Buldrová a Lilka Ročáková, obě vynikající a ke mně přátelské,“ jmenuje v abecedním pořadí.

Výčet dalších rolí Jaroslavy Zamrazilové dosahuje pěti desítek. Vytvořila titulní postavu Hraběnky v Čajkovského Pikové dámě, mnohokrát chůvu Filipjevnu v Evženu Oněginovi téhož skladatele, ve Verdiho dílech byla také Ulrikou v Maškarním plese, ve Smetanových operách Martinkou z Hubičky či nesčetněkrát Hátou z Prodané nevěsty, v Janáčkových Příhodách lišky Bystroušky ztělesnila Revírníkovou, Sovu i Páskovou a Datla, kterými se 31. března 2006 se scénou loučila. To už vystupovala jako host poté, co v roce 1996 odešla do důchodu. Jako pražská rodačka a žačka někdejší slavné sólistky Národního divadla Nadi Kejřové nastoupila v Plzni roku 1963 nejdříve do sboru, ale záhy jí byly přidělovány sólové úkoly: Máma Káči v Čertovi a Káče, Častava v Šárce, Markyta v Zuzaně Vojířové, později slepá matka Ciesca v Giocondě, Vlasjevna v Pskoviťance, Stařenka v Maryši, Čipra v Cikánském baronovi. Za čas přibyly Marta z Fausta a Markétky, Schwertleite z Valkýry, Zenobie z Gasparona, Mer– cedes z Carmen, Marcellina ve Figarově svatbě i Lazebníku sevillském, Matka v Perníkové chaloupce nebo starosvatka Babaricha v Pohádce o caru Saltanovi.


Nahrávala v rozhlase, s věhlasným českým klavíristou Alfrédem Holečkem pro gramofonový komplet děl Jaroslava Ježka, za slovního doprovodu Radovana Lukavského natočila s barytonistou Jiřím Kusým Biblické písně Antonína Dvořáka. Tři náročné duchovní písně současného plzeňského skladatele Artuše Rektoryse včetně jedné premiéry přednesla loňského 23. listopadu ve foyer Velkého divadla v Plzni. Dosud se s nezmenšenou radostí a energií věnuje pedagogické práci s malými a mladými adepty zpěvu na Základní umělecké škole v Třemošné. Tady působí už tři a půl desetiletí, řadu let vyučovala sólový zpěv i na plzeňské konzervatoři. Třemošenská škola pořádá 15. února k životnímu jubileu Jaroslavy Zamrazilové–Hermanové slavnostní koncert.