Jeho nová inscenace Rigoletta od Giuseppa Verdiho v sobotní premiéře na scéně Velkého divadla v Plzni mrazila a vyvolávala svou moderní tváří nadšení, ale i rozpaky, ba dokonce úsměv. Znamená však další mezinárodní úspěch souboru, který se jejím prostřednictvím zúčastní celosvětové soutěže Armel Opera Competition and Festival a představí ji také v německé Fuldě, francouzském Avignonu či švýcarském Winterthuru. Zda se Rigoletto v Alföldiho režii zapíše také do srdcí publika, závisí už na každém divákovi.

Novým nastudováním jedné ze tří nejproslulejších Verdiho oper vystřelilo plzeňské Divadlo J. K. Tyla v sobotu do hlediště těžký kalibr. Režisér s pěvci silně oslovili diváky až drásavou syrovostí a jejich city zmrazili neobyčejně koncentrovanými pudy a emocemi. Romantickou operu podle romantického dramatu Victora Huga režisér odromantizoval a podtrhl vyhrocenost vztahů mezi jednotlivými postavami, které scénograf Karel Glogr a autorka kostýmů Anni Füzér uvedli do současného stylizovaného civilu.

Podobně odromantizovat hudbu však nemohl dirigent Ivan Pařík, i kdyby tisíckrát chtěl. Hru orchestru dovedl obdivuhodně sladit s osobitě vedeným děním na jevišti a zpěvem v italském originále. Ze sólistů dominoval premiéře excelentní a bez nadsázky světový výkon Ivana Kusnjera z Národního divadla v Praze, který je v titulní roli už léta uhrančivý i dojemný. Vysoké parametry naplnili také Richard Samek (Vévoda mantovský), Gabrijela Ubavić (Gilda), David Szendiuch (Sparafucile) či Jana Tetourová (Maddalena), představitelé dalších postav i sbor připravený Zdeňkem Vimrem. V souvislostech nekonvenční a pro mnohé nesporně působivé inscenace se zdá jako zcela nepodstatné, že noví tvůrci v Plzni vynechali hned dvě takzvané malé role. Autoři však jistě věděli, proč je napsali, a zpěváci i diváci by na ně měli mít právo.

Nový Rigoletto není zařaditelný ke skandálům, které Róberta Alföldiho provázejí. Rozhodně lecčíms včetně výtvarného ztvárnění překvapuje, ale současně pulzuje silnými emocemi. Určitě je to jedna z cest, jak tuto operu nastudovat. Ale velkými a pravdivými city mezi přesně charakterizovanými postavami dýchal i plzeňský Rigoletto před třemi desítkami let v režii Inge Švandové– Koutecké, působivý právě v kontrastu romantické krásy a tragiky. Do diskuse, kterak aktualizovat a uvádět klasiku, přispěly před týdnem i dvě myšlenky vyslovené při udílení Cen Thálie. „Možná, že časem bude vrcholem avantgardy zahrát hru normálně,“ řekl průvodce tímto večerem, herec a dramatik Antonín Procházka. A dirigent Jiří Kout vyřkl svůj osobní vyhraněný názor: „Děkuji několika operním režisérům, kteří uměli poslouchat hudbu a používali stejné libreto jako skladatel.“