Zároveň ale Richard tančí hlavní role – vyniká coby Freddie Mercury v muzikálu Freddie – The King of Queen i jako Spartakus ve stejnojmenném baletu.
Za poslední zmíněnou roli je Ševčík nominovaný na Cenu Thálie. „Pro titulní roli v dynamickém baletu Spartakus má Richard Ševčík řadu předpokladů – vládne energickými skoky i obdivuhodnou rotační technikou. Jeho výkon, který je takříkajíc 'na maximum', je hlavní devizou plzeňské inscenace," zní zdůvodnění jeho nominace. Slavnostní předávání Cen Thálie se v Národním divadle v Praze koná 28. března.
Osmadvacetiletý Richard Ševčík pochází ze slovenské Nitry, do plzeňského angažmá nastoupil v roce 2005, hned po škole (Taneční konzervatoř Evy Jaczovej v Bratislavě). V souboru baletu DJKT si dokonce našel manželku Kateřinu.
Jste potřetí v kariéře nominovaný na Cenu Thálie. Co to pro vás znamená?
Velký úspěch. Je to pro mě strašně hezký v tom, že za tak krátkou dobu, po kterou jsem profesionálním tanečníkem, tedy v angažmá v divadle, jsem potřetí nominovaný. Moc si toho cením a vážím a je to obrovské povzbuzení. Člověk ani pak nečeká, že to dostane, ale vidí, že ta práce k něčemu vede. Ta širší nominace, která přišla jako první, je takové nakopnutí – á, někdo o vás ví. Když přišla druhá, užší, člověk si říká, tady už jde do tuhého a výraz tam asi opravdu je. Jsem rád, že se mi daří udržet tu laťku vysoko. To musím zaklepat.
Jak na vás zapůsobil Spartakus, když jste ho začal zkoušet?
Celkově jako dílo není v České republice tak vídané, je to velkolepé dílo, kde je spousta chlapů, spousta pánské techniky. Je vystavěný na pánských sborech a menší soubory si to nemůžou dovolit. Náš šéf baletu Jirka Pokorný vymyslel to, že v prvních vojácích budou ženy převlečené za kluky. Je to super, dodalo to masu lidí a přitom si nikdo neřekl, aha, to tančí ženy.
Když člověk dostane roli k nastudování, některé jsou člověku bližší a k některým si naopak musí složitěji hledat cestu nebo si ji dostudovat. Která z těch tří posledních velkých (Quasimodo, Freddie Mercury a Spartakus) vám byla nejbližší?
Ani jedna. U Quasimoda jsem si potřeboval přečíst o typu toho člověka – jak se chová, když má nějaký hendikep a podobně. Freddie Mercury, to je někdo. Člověk potřeboval vědět, jak se choval na pódiu, jak doma, jak o něm píšou. Pak člověk už chtěl vědět, jak to prožíval a jak pak umřel.
Takže jste si vyhledával informace a četl knížky? Je z vás teď znalec Freddieho?
Víceméně jo, ale Freddieho jsem miloval od dětství. Poslouchal jsem ho, ta muzika mě bavila a bavil mě on – jak se chová na jevišti a jaká má předsevzetí. Když jsme to tu začali studovat, trošku mě zlomilo, co musel prožívat. Nechápal jsem ten jeho příběh, ten byl hrozně těžký, tu cestu, kterou si prošel. A nikdy to nebylo na jevišti vidět, to je neuvěřitelné. Před ním smekám klobouk a za to ho obdivuju.
A Spartakus?
Toho jsem taky četl a viděl jsem filmy. Jako chlap miluju gladiátorské zápasy a miluju tenhle balet. Zbožňuju Arama Chačaturjana, jeho muzika je velkolepá a novodobá – i když je 21. století, pořád je nová. A hlavně je to pánský balet, takže šermy a souboje, což miluju. Je to strašně vyčerpávající, ale všechno to má něco do sebe.
Když se řekne baleťák, každý si automaticky představí chlapíka z Labutího jezera v upnutém bílém trikotu, který nutně musí být gay. Jak vnímáte takové vidění vaší profese, možná i předsudek?
To je těžké. Dělal jsem s maturanty a ti to taky tak vidí – berou to tak, že je bude učit nějaký obyčejný baleťák. Já jim na to říkám, že nejsem baleťák, ale tanečník. A hlavní zlom u maturantů nastal, když jsem je vzal na představení. Řekl jsem jim, že balet neznamená, že jsme navlečení v celotrikotu, to je jen část – ta čistá klasika. Ale k tomu patří i něco jiného – tančíme v muzikálech, v operách, v baletech. A vzal jsem je na Freddieho. Přišlo jich deset a… spadla jim čelist. (smích)
Jako tanečník se musíte udržovat ve formě. Stačí vám tanec?
Myslím si, že nepotřebuju nějaké velké makání v posilce, i když i tam zajdu. Jasně, když se člověk chystá na Spartaka, což je role, kde jsme poměrně nazí, chce nějak vypadat. Ale k tomu stačí týden dva, aby se nějak vyrýsoval.
Zbývá vám čas i na koníčky?
To jo, rád rybařím, to je odpočinek. Chodíme jako parta kluků z baletu třeba na Žákavu – hodíme si to tam, sedíme, kecáme, to je super. Tam je vypnuto, nikde nikdo, tam zapomenu na všechno. Sem tam se sejdeme s partou a zajdeme si zahrát fotbal. Ale když mám jako koníček choreografii, toho času moc nemám.
Co z toho všeho, co děláte, vás baví nejvíc?
Tancování a choreografování. Tak, jak tancuju, chci vydržet ještě aspoň deset let, kdyby se to povedlo. Kariéra tanečníka není tak dlouhá. Je mi 28 let, za deset let už nebudu úplně mladý člověk. Jasně, tancujou i ve 45, ale za sebe říkám, že bych chtěl odejít s čistým štítem, v maximu. Nechtěl bych spadnout a zůstávat v souboru do poslední chvíle. Chtěl bych zkusit souborům šéfovat, už jsme o tom s šéfem Jiřím Pokorným mluvili, jak je to obtížné.
Co je pro vás na povolání tanečníka nejtěžší?
Jsem v divadle skoro furt i proto, že šéfovi pomáhám, chodím na představení, i když mám volno. Je to náročné i v tom, že hned v devět ráno máme trénink. A člověk není hned ráno probuzený, takže už s tím musí počítat, ráno vstát, dát si lehkou snídani, rozcvičit se. Když je člověk mladý, přijde ze školy, necítí nic. Teď už se dostávám do zlomového věku, kdy začínají bolet záda, kotníky, nohy, kolena, člověk se už musí pořádně rozhýbat, aby si nic neudělal.
Tancujete v Novém divadle, ve Velkém a tančil jste i v Komorním. V kterém se vám pracovalo nejlépe?
Teď v Novém. Vlastně poprvé tu máme skvělé zázemí, co se týká šaten a zkušebního sálu. Balet byl vždy v díře – v Komorním to byl sál s malinkatými okny nahoře. Tam nikdo necvičil rád. Ve Velkém přijdete do komplet zavřeného prostoru s klimatizací a nic – tma, tma a tma. Tady člověk ráno přijde a vidí, jak svítá, Plzeň je v jemňounkém oparu a je mu příjemně. Strašně nás to nabudí a je to poznat. Je to nádhera i při západu Slunce.
A co se týče scény, miluju obě. V Novém divadle mám Freddieho, ve Velkém Spartaka, to se těžko vybírá. Nová scéna mě fascinuje velikostí a vzdušností divadla, Velká scéna zase tím, že třeba ten Spartakus tam patří. Tam by měly být Labutí a tyhle klasické tituly, v Novém zase něco modernějšího, abstraktního.
Dokážete si představit, že byste odešel do jiného divadla?
Ani moc ne a nejen proto, že jsem tu ženatý. Plzeň miluju kvůli publiku, které jsem si oblíbil i proto, jaké tituly tady mají rádi. Už vím, co je úplně neuspokojí a z čeho budou nadšení. Mají rádi dějové věci, což je nádherné. Uměl bych si představit dotáhnout sem nějakou extrémní modernu, ale plzeňský divák na to nepůjde.
Všichni říkají: šel bych do Národního divadla, ale mě to neláká. Mám tam strašně známých, obdivuju je, byl jsem na jejich Čarodějově učni, krásné dílo, ale nechtěl bych tam. Já bych se tam necítil dobře. Tady mě baví kolektiv lidí, jsme jedna parta. Tam je to tu skupinka, tam další. V Brně je to totéž. A jít jinam? Liberec? Ostrava? Olomouc? Proč? To by musela přijít velká nabídka ze zahraničí, abych o tom přemýšlel.
