Plzeňské reálie Lukáš Kuchinka (na snímku) zná podrobně už několik let. V roce 2014 vytvořil pro Divadlo J. K. Tyla v Plzni scénu k Tylovu Flamendrovi, kterou režisérka Natália Deáková přenesla do Plzně. „Tehdy jsem dopodrobna nastudoval plzeňské reálie. Vypůjčil jsem si knížky, kde byly staré fotky Plzně. Bavilo mě porovnávat, jak vypadala Plzeň kdysi, třeba u Radbuzy měla několik romantických zákoutí, a jak vypadá dnes,“ vzpomíná scénograf.

Flamendr byla vaše první práce v Plzni?
Nebyla. Poprvé jsem pro plzeňské divadlo dělal už o rok dříve scénu k inscenaci Je třeba zabít Sekala, kterou také režírovala Natália Deáková. S ní pracuji už od našich studií na DAMU.

Natália Deáková v Plzni šéfuje činohře. Přece jen tento dramatický žánr v kamenném divadle je komornější než opera hraná na náměstí pod širým nebem. Vždyť u zadání Prodané nevěsty nejspíše stálo, že půjde o lidovou podívanou, na niž přijdou tisíce lidí, a že na jevišti mají být živá zvířata, aby atmosféra plzeňské návsi z roku 1870 byla co nejdokonalejší. Nedělalo vám to vrásky na čele?
Já to vítal. Měl jsem dokonce návrhy, které neprošly. Chtěl jsem například, aby okolo celého jeviště byla nízká ohrádka a po jevišti by mezi herci běhaly slepice… Zkoušel jsem ještě, že bychom z orchestřiště udělali stodolu a že by muzikanti hráli na slámě. To taky neprošlo, kvůli případným alergikům mezi hudebníky. Takže nakonec jsme se domluvili, že na pódiu bude vůl, koně a kozy. Aranžovovat se vše bude až na místě. Musíme při tom počítat třeba s tím, že jeviště má nějakou omezenou nosnost, takže po něm vůl nemůže přecházet a spíše bude stát někde stranou.

Zkouška. Zleva biskup plzeňský Tomáš Holub, představitelka Mařenky Ivana Veberová a režisér Prodané nevěsty Tomáš Pilař.
Jak si užít Prodanou nevěstu

Jaká ta scéna vlastně bude?
Nešli jsme cestou modernizace. Prodanou nevěstu děláme klasicky, takže není moc co vymýšlet. Opera se odehrává na plzeňské návsi kolem roku 1870, takže vycházím ze selského baroka. Chtěli jsme, aby scéna nepůsobila kýčovitě, ale aby byla veselá a barevná. Namaloval jsem v šestnáctkrát zmenšeném měřítku akvarely. Tento můj návrh se poté zvětšil a tiskl se na materiál s názvem mesh, což je PVC síťovina. Tento materiál jsme vybrali proto, že v případě deště nenasakuje vodu. A také kvůli statice; může totiž skrze něj foukat vítr, který se tak neopře do kulis a neshodí je. A na jevišti bude hospoda s reálnou historickou pípou a v ní budou sedět hosté v dobových kostýmech.

Scéna navržená Lukášem KuchinkouZdroj: Archiv L. Kuchinky

Kde kulisy vyráběli?
V dílně plzeňského Divadla Alfa. Začali jsme na tom dělat už v lednu. Nebyl ani tak problém vymyslet kulisy, ale jeviště, na němž budou stát.

Proč?
Museli jsme počítat s tím, že přijde opravdu hodně lidí, takže by na něj mělo být vidět z mnoha úhlů. Zvedli jsme ho do výšky až tři a půl metru. Domečky pak měří na výšku pět metrů a kulisy mají délku čtyřicet metrů. Po stranách budou velké obrazovky o ploše čtyřiceti metrů čtverečních. Před jevištěm bude tři sta lavic.

Je to poprvé, co jste pracoval na opeře?
Je. A taky je to největší jeviště, pro jaké jsem kdy navrhoval scénu. S režisérem Tomášem Pilařem jsme si padli do oka a doufám, že někdy budeme pokračovat…

Štáb festivalu.
Nejlepší experimentální filmy festivalu? Snímky Štvanice, Transformace a Taran