V písních a klavírních skladbách Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Josepha Cantelouba a Klementa Slavického vystoupí tuto neděli světově oceňovaná mezzosopranistka Dagmar Pecková a klavírista Vojtěch Spurný. Svým uměním rozezní velký sál plzeňské Měšťanské besedy. Pěvkyně se vrací do města, které dobře zná a kde publikum zná ji…

Písně interpretujete a obhajujete často. Čím jsou podle vašeho přesvědčení cenné a proč by jim posluchači měli věnovat svou přízeň?
„Jsou to vzácné klenoty, které se od operních árií liší zdánlivou prostotou a neokázalostí. A navíc se většinou nemusí bojovat na frontě, kterou tvoří orchestr se sto dvaceti hráči fortissimo proti jednomu lidskému hlasu. Když je doprovod orchestrální, bývá to vesměs s procítěnou dynamikou. O klavíru ani nemluvě. V tom případě je to spíše duo, kde je zadán velmi komorní a instrumentální projev. Určitě to posluchače obohatí, protože proniknou k samé podstatě vokálního projevu. Vlastně přednesu básně ponořené do hudby.“

Jak jste vybírala repertoár pro plzeňský festivalový koncert?
„Všechny písně, které přednesu, mají folklorní původ v různých koutech Čech a Moravy. A Joseph Canteloube posbíral na padesát písní z Provence. Z jednoho z nejkrásnějších koutů Francie.“

Souhlasila byste i s recitálem z poloviny písňovým a z druhé části operním?
„Víte dobře, že dramaturgickým „mixům“ moc nefandím. Pořadatelé se smíšené programy snaží dělat, aby nalákali publikum na populární a známé kousky. Já osobně mám ale pocit, že posluchače podceňují. Že to publikum nemá zapotřebí.“

Začínala jste v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Které podmínky by musely být splněny, abyste jako host vystoupila v plzeňské opeře?
„Ano, já jsem před pomalu třiceti lety začínala ve zdejší operetě, tehdy na scéně Divadla Alfa. V plzeňské opeře jsem vlastně v žádné roli ještě nevystupovala. Ale možná? Když se najde dobrá role? Kdo ví…“

Opereta a muzikál, v nichž jste svou pěveckou dráhu zahajovala, poněkud opozdily a možná i znesnadnily váš vstup do opery. Jak se nyní díváte na tyto žánry?
„Jestli vstup na operní jeviště opozdily nebo ne, je sporné. Když jsem v plzeňské operetě začínala, byla jsem těsně po maturitě na počátku pátého ročníku studia konzervatoře. A to, že jsem dělala velkou roli v muzikálu Snílci nebo roli v Ohňostroji, bylo myslím vývojové stadium, které u mne nelze opominout. Získala jsem praxi v době, kdy ostatní spolužáci ještě poctivě seděli ve školních lavicích. Operu bych v té době asi vůbec nezvládla. Navíc jsem si po absolvování konzervatoře musela kompletně předělat techniku u paní profesorky Antonie Denygrové. Ta mi teprve hlas na operu postavila. Z toho, co jsem se naučila u ní, čerpám dodnes.“

Které osobnosti světové i české opery jsou pro vás v současnosti tak inspirativní, že byste jejich nabídku ke spolupráci nikdy neodmítla a jejich názor vždy vyslechla?
„Myslím si, že to je stále paní Denygrová. Dále si velice vážím paní Gabriely Beňačkové, vlastně naší poslední skutečně mezinárodní „Divy“ v pravém slova smyslu. Ivana Kusnjera, Vojtěcha Spurného…“

Co tvoří dominanty vašeho pěveckého kalendáře na rok 2009?
„Turné po Austrálii a Novém Zélandě s Mahlerovou 8. symfonií. Premiéra Rusalky v rolích Ježibaby a Cizí kněžny v Národním divadle. Koncerty mám v řadě míst Evropy, jako jsou Lille, Paříž, Praha, a v různých částech Německa.“