Tři oříšky pro Popelku slaví padesát let, vám bylo v době natáčení filmu třiadvacet. Cítíte se stále být tím princem?
To ne, čas samozřejmě běží, co si budeme povídat… Každopádně si myslím, že ta pohádka si úspěch zaslouží. Už jenom proto, že je tolik oscarových filmů, ale třeba za dva roky už o nich ani nevíte. A tento zázrak, který se s Popelkou stal, že je populární padesát let, je něco neuvěřitelného. Vždycky s nadsázkou říkám – no, počkáme si a za dalších padesát let budeme slavit zase. I když už beze mě.
Když se o vás píše, tak většinou jako o princi z Tři oříšků pro Popelku. Mohl jste na to být připraven?
Vůbec ne, nikdo netušil, že film u diváků tak obrovsky zarezonuje. Pobaví mě, když se mě děti zeptají: „A jak se ten váš princ jmenoval?“ Odpovídám jim, že nijak, že neměl jméno, že mu prostě všichni říkali „princ“. Jsou role, které člověku zůstanou na celý život. Jednou mi říkal Vladimír Ráž, taky princ z jiné slavné pohádky, že jakmile takovou postavu natočím a povede se, potažmo film jako celek, všichni mě s ní budou mít navždy spojeného. Samozřejmě měl pravdu. Někomu by se mohlo zdát, že mě musí mrzet, že jsem takhle zaškatulkovaný. Ale opak je pravdou. Říkám si, že člověk nemůže mít na světě úplně všechno, s tím se musíme smířit. Každý máme něco. A myslím, že role prince není vůbec špatná hodnota.
Opravdu vás ani trochu neobtěžuje, že se vás lidé pořád dokola ptají na prince ze Tří oříšků pro Popelku?
Někdy je to samozřejmě otravné, ale my herci jsme vycvičení v tom, že jsme na tyto dotazy zvyklí. Když si navíc uvědomíte, že jde většinou o vaše fandy a fanynky, musí se to vydržet. Takže to vůbec není tak, že bych „svého“ prince už ani nemohl vidět. Mimochodem, párkrát jsem si zahrál i krále. Ale princ pochopitelně zůstane princem.
Účastním se teď i oslav Popelky v Německu, kde je také obrovsky populární – Němci ji považují za svůj film stejně jako my Češi, protože se na její výrobě podíleli. O zmíněné popularitě svědčí i stálá výstava na zámku Moritzburg nedaleko Drážďan, kde jsme točili. Celé slavení vyvrcholí 21. prosince právě v Drážďanech na tamním fotbalovém stadionu pro dvacet tisíc lidí. A já mám celou událost moderovat. Je to obrovská pocta, které se nikomu nedostalo. Samozřejmě se na to připravuju, protože to bude opravdu obří. Doufejme, že se nám všechno podaří tak, jak bychom si všichni přáli.
Jste jedním z mála herců, kteří můžou na natáčení vzpomínat, protože mnoho z nich už nežije.
Ano, žijí jen Karin Lesch, která si zahrála královnu, Víťa Jandák jako jeden z princových druhů a Dana Hlaváčová, která se ovšem už dávno herectví vzdala a žije v soukromí. Ale jako Dora byla bezvadná.
Co se vám vybaví v souvislosti s Libuší Šafránkovou coby Popelkou? Jaká byla?
S Líbou je všechno spojené, protože taková Popelka, jakou vystřihla ona, se rodí jednou za sto let. Mnoho hereček se snaží uspět v pohádkách, a že jich byly natočeny mraky, ale žádná z nich nikdy nebude jako Libuška.
Čím to bylo, že měla takové kouzlo?
Měla ho prostě v sobě, nejen jako herečka, ale i jako člověk. Když přišla, všichni ji měli rádi. Celý štáb. V souvislosti s ní jsem se nikdy nesetkal s nějakým problémem. Šířila kolem sebe zvláštní auru, byla to úžasná osobnost. Na ni se nedá zapomenout.
Mimochodem jste spolu natočili ještě další pohádku Třetí princ…
Ta se taky stala strašně populární v Německu, daleko víc než u nás. Režisér Tonda Moskalyk si nás zavolal a říkal: „Abyste se stali nesmrtelnými, musíme natočit ještě jednu pohádku. A každý v ní budete mít dvojroli. Tím vstoupíte do dějin a pak už můžete hrát něco jiného.“
Bylo těžké točit dvojroli v době, kdy technika nebyla ještě na takové úrovni jako dnes?
Bylo, ale poradili jsme si s tím. Když si to vezmete, Tři oříšky pro Popelku vznikly v roce 1973 a Třetí princ zhruba o deset let později. Takže jsme se s Líbou zase potkali, protože naše pracovní partnerství bylo nerozlučné, strašně jsme na sebe slyšeli a hlavně jsme si věřili. Tonda Moskalyk nám vysvětlil, že půjde o takovou jezdeckou pohádku, kterou natočíme v Adršpašských skalách. Dotazoval jsem ho, jestli tam bude zima, protože při natáčení Popelky byla přímo ukrutná zima – během natáčení na vodním hradě Švihov jsme zažili i mínus sedmnáct stupňů… A Tonda mi odpověděl, že ano, že v Adršpachu je zima i v červenci. A bylo vymalováno. Už jsem se raději na nic neptal. Tak víte co, byli jsme mladí a všechno jsme vydrželi.
V obou pohádkách jezdíte na koni. Byl jste tehdy tak dobrý jezdec?
Dovolím si tvrdit, že byl. Hodně jsme trénovali. Líba to měla oproti mě horší, protože víte, jak vypadá dámské sedlo? To sedíte na půl zadku, jednu nohu máte zaháknutou, z toho sedla prostě spadne každý. Ale Líba ne. Všechno hravě zvládla.
Popelka se ale měla původně točit v létě, ne?
Měla, ale protože se nestihla příprava a nesehnaly se na ni potřebné peníze, které potom dodali Němci, přesunulo se natáčení na zimu. Nevím, kdo pronesl geniální myšlenku, že se ze Tří oříšků pro Popelku stane vánoční pohádka. To nikdo na začátku nemohl tušit. Nakonec jsme ale byli rádi za to, jak to dopadlo, protože zimní atmosféra dodala pohádce na atraktivitě a neopakovatelném kouzlu.
Scénu se střevíčkem, který Popelka ztratí při útěku z plesu, jste prý točili asi padesátkrát. Je to pravda?
Je, tehdy byly extrémní podmínky, šíleně foukalo, pořád se něco kazilo, takže proto tolik záběrů. Dodnes je mimochodem na schodech vedoucích do zámku Moritzburg stvořený obrovský střevíček. Lidé si do něj vlezou a fotí se, je z toho velká atrakce.
