Nastoupil hned po ukončení studia na brněnské JAMU. Od té doby hrál v sedmnácti inscenacích převážně hlavní role. Na konci uplynulé sezony stanul na pódiu Nové scény jako Tony z West Side Story. Za tuto roli, kterou mu svěřil režisér Lumír Olšovský, si vysloužil nominaci na prestižní Cenu Thálie. Zda vyhrál, se dozví v Národním divadle v Praze v sobotu 24. března.

Když jste se dozvěděl o nominaci, slavil jste?
Už nominace je pro mě obrovská čest, ale ještě jsem neslavil. Počkám, až jak to dopadne 24. března…

Tušil jste, že na nějakém představení West Side Story se na vás byli podívat členové poroty Cen Thálie?
Vůbec nic jsem o tom nevěděl. A jestli má teď mezi vyhlášením nominací a slavnostním udílením kolegium Cen Thálie přijít, tak to opět vědět nechci, ať nejsem vystresovaný.

Váš plzeňský seznam rolí, je hodně velký. Těší vás, že nominace přišla zrovna za Tonyho nebo máte pocit, že nějaké jiná vaše role byla opomenuta?
To si nemyslím. Jsem tu opravdu relativně krátce; nastoupil jsem hned po škole. Pro mě je velkou odměnou to, že chodí diváci, že tleskají, že se ke mě občas dostanou slovní pochvaly… Jsem hrozně rád, že nominace přišla právě za West Side Story, protože je to role, před níž jsem měl velký respekt, navíc to byla moje první práce s Lumírem Olšovským.

Obrovskou oporou mi byla Katka Falcová jako Maria, která má velký podíl na tom, co tam ve výsledku předvádím, a stejně tak já doufám, že mám podíl na jejím výkonu.

Porota ve zdůvodnění vaší nominace hodnotila velmi kladně opravdovost, kterou jste své postavě dodal. Je za tím velký dril nebo naopak vám Tony byl tak blízký, že to vše šlo samo…
No, to je otázka… Lumíru Olšovskému jako režisérovi jde vždycky hlavně o autenticitu. Nechce, aby situace byly strojené. Snaží se, abychom jen nenastupovali na značky, neodehráli své naučené repliky a nečekali, až nastoupí někdo jiný.

Chce, abychom situacím, ve kterých jsme na jevišti, věřili. Muzikálové herectví je podle mě, co se prožitku týče, to samé, jako činoherní, jen je ozvláštněno o zpěv a tanec. Takže pokud autenticita na diváky funguje, tak jsem samozřejmě jen rád.

Není ona opravdovost dána i tím, že Tony je ve vašem věku, že prožívá velkou lásku…
Každý herec do role dává sebe. Pokud se mi tedy podařilo najít společnou notu s Tonym, tak je dobře, že nemusím to, abych byl uvěřitelný, uměle vytvářet vnějšími znaky, ale jde to ze mne.

Mnohý muzikálový divák si uvědomí, že na jevišti vidí i celkem slušný fyzický výkon. Vrcholoví sportovci většinou trénují už od dětství…
U mě to tak nebylo. Sice jsem od mala recitoval i hrál na klavír, zpívat jsem ale nikam nechodil a teprve na gymplu jsem začal dělat latinskoamerické tance. Pro muzikálové herectví jsem se rozhodl až ve čtvrťáku. A myslím, že teprve praxe mi rozšířla obzory, abych si uvědomil, co všechno vlastně muzikál obnáší. My si kdysi při přípravách školního představení mysleli, že to je ono, že po tomhle změníme svět. A když jsem přišel do praxe, tak jsem pochopil, že to opravdu bylo jen pouhé školní představení…

S praxí jste začal v Plzni. Bylo pro Přerováka, který studoval v Brně, těžké přesunout se na druhý konce republiky?
Nejdřív jsem bydlel na divadelní ubytovně, časem jsem si ale v Plzni našel byt, takže jsem Plzeňan, i když jezdím ještě pravidelně do Olomouce do školy (pozn. redakce: Pavel Režný pracuje na olomoucké univerzitě na doktorandské práci na téma rockový muzikál). Byl to velký skok, ale žád-né 'hrůzy' jsem neprožíval. Samozřejmě, že něco jiného je moravské nářečí, něco jiného plzeňské, ale 'tuto' ještě neříkám.

Hodně si však rozdíl uvědomuji právě při muzikálových představeních. Mnozí diváci v Plzni si myslí, že se během představení nemá tleskat. Jenže právě u muzikálu bývá po čísle nějaké tečka nebo póza a herec čeká, že se divák nějak projeví, že zatleská nebo zabučí, když se mu to nelíbí. Zrovna u muzikálu není nutné chápat divadlo jako nějaký svatostánek, v němž je nevhodné se spontánně projevit.