Nejedná se o hru s detektivní zápletkou, jak by mohl název napovídat, ale o čistokrevnou frašku v dostatečné míře obdařenou slovním i situačním humorem. Komedie o tom, co se může během pátečního odpoledne odehrát v obyčejném bytě aneb jak to dopadá, když (ne)odjedete na chatu, je velice vtipně vymyšlenou konstrukcí plnou omylů, předstírání a nedorozumění ve stylu mistrů tohoto žánru Georgese Feydeaua či Marca Camolettiho, autorů inscenovaných také již nejednou v Dialogu. Vyznění textu jistě prospělo, že nepředstírá žhavou současnost, ale je situován jako retro pohádka do doby „panování" Gustáva Husáka. Již z programu se na diváky usmívají některé symboly oné doby – antiperle, pan Vajíčko, bubble gum Pedro, třešňový sirup či šťáva Ovocit. Také na scéně jsou ke spatření předměty tohoto druhu – tranzistorák, matrjošky, drhaný závěs a jako hudební doprovod ironizují jevištní dění dobové popové nahrávky.

Zamilovaným by se mělo pomáhat

Děj se rozvíjí od rozhovoru dvou švagrových, ctnostné Zlaty (Edita Jarošíková) a sestry jejího pracovně vytíženého manžela Jaroslava (Miroslav Herejk), stydlivé Kamily (Barbora Formanová), která když zjistí, že Jarda musí odjet na služební cestu a Zlata se asi odebere na chatu, nadhodí možnost zapůjčit byt nešťastné kolegyni z práce Heleně (Božena Englerová), jež má na milence smůlu, ten současný je ženatý, a zamilovaným by se mělo pomáhat. Situace se brzy díky nečekaným návratům aktérů pro zapomenuté klíče či peněženku natolik zauzlí, že Jaroslav musí požádat svého obětavého kamaráda Bohouše (Roman Gerhát), aby neprodleně přispěchal vydávat se za milence jeho milenky. Míjení se o vlas při příchodech a odchodech různými dveřmi poněkud komplikuje roztomilý soused a nadšený řemeslník pan Kačaba (Marek Velebný). Postupně zjišťujeme, že téměř všechny postavy hry jsou vzájemně v přátelském, příbuzenském či milostném poměru, případně ve vícero takovýchto vztazích současně. Jak už to v podobných komediích bývá, všechno nakonec dobře dopadne, jen na spravedlivé manželce, která se vydala na válečnou stezku, ulpí už navždy stín. Kolektivní režie upřednostňuje styl věrohodného realistického herectví, které nevylučuje grotesknost při řešení situací, v nichž se postavy nacházejí. Lexiku frašky by místy slušela pregnantnější výslovnost.

Vladimír Gardavský