Rodák z Ejpovic byl vystudovaným středoškolským profesorem. Pedagogické práci se věnoval krátce v Domažlicích a poté nedlouho působil na ministerstvu kultury. Pak přichází Oldřich Kuba do Plzně, aby poznal muzejní práci a připravil rozdělení známých plzeňských sbírek na muzejní a galerijní. Psal se rok 1954, Oldřichu Kubovi nebylo ještě 29 let a stanul v čele nové kulturní instituce, tehdy Krajské galerie.

Do vínku dostala tato organizace z muzejních fondů nerozsáhlou kolekci starého umění, výborný celek českého umění 19. století, práce regionalisty Augustina Němejce, ale téměř nic z tvorby umělců moderních. Na 1. polovinu 20. století se pak soustředil Kubův sběratelský záměr a za více než 30 let ve funkci ředitele galerie, dnes známé jako Západočeská galerie v Plzni, se mu podařilo vybudovat sbírku mající v současnosti již evropský význam. Svůj sběratelský zájem opřel hlavně o tvorbu Jana Preislera, Bohumila Kubišty, Emila Filly, Václava Špály a samozřejmě i o jejich umělecké vrstevníky či následovníky, k nimž náleželi např. Jan Zrzavý, Josef Šíma, Toyen, Jindřich Štýrský a mnoho dalších. Traduje se, že v dobrém soupeřil o kvalitní sbírkové počiny i se samotným Jiřím Kotalíkem, dlouholetým ředitelem Národní galerie v Praze. Prý měl často Oldřich Kuba ´navrch´ a pražskému řediteli se to vůbec nelíbilo.

K zásluhám Oldřicha Kuby také náleželo řešení neutěšené prostorové situace mladé kulturní instituce. Galerie tehdy sídlila v budově muzea, kde užívala dvě kanceláře a dva výstavní sály. V nich byl na vybraných dílech prezentován vývoj výtvarného umění od gotiky po současnost, včetně kartónů k plzeňským sgrafitům Mikoláše Alše. Depozitáře v podstatě nebyly a rozrůstající se sbírka měla stále větší nároky, a tím i problémy.

O výstavní sál se dělila galerie s muzeem, ale i tak zde Oldřich Kuba se svými spolupracovníky připravil řadu podnětných výstav, např. velkou výstavu tvorby Jiřího Trnky, jíž se s radostí zúčastnil tehdy padesátiletý autor. Aby bylo nadále zamezeno prostorovému živoření stále významnější galerie, rozhodl se Oldřich Kuba s kompetentními orgány pro rekonstrukci Masných krámů, nad nimiž už už visel Damoklův meč demolice. Byly opraveny pro galerijní účely a slavnostně otevřeny v březnu 1972. Svému účelu slouží dodnes. Ale Oldřich Kuba hledal stále i konečné řešení s vidinou krásné architektury nové galerie. Už byla zpracována studie, budova lokalizována proti muzeu na místě zbořeného Malého divadla. Nakonec opět zvítězily ´vyšší´ zájmy, což bylo pro Oldřicha Kubu těžké zklamání. Nutno podotknout, že tento problém není přes všechny snahy vyřešen dodnes.

Oldřich Kuba rozhodně také nepatřil k suchým úředníkům. Měl široké znalosti, náležel k výborným vypravěčům a ve společnosti přátel vždy zaujal svými historkami o zisku některých uměleckých děl do galerijní sbírky. Byl také výtečným organizátorem galerijní práce a postupně, jak vznikaly v kraji galerie v Karlových Varech, Chebu a na Klenové, stanul v jejich čele jako metodický koordinátor. Tak se i stávalo, že výstavy, v Plzni z nejrůznějších důvodů neuskutečnitelné, mohly být jinde otevřeny. Občas bylo kolem samozřejmě politické zemětřesení, jako např. při výstavě Vladimíra Preclíka v Chebu v 70. letech 20. století.

Jana Potužáková