„Touto knížkou jsem vzal na sebe úkol vidět všechno v ironické, sarkastické či surreálné podobě,“ charakterizoval svou sbírku sám autor, který na začátku května oslaví 79. narozeniny. „Otylé ach je pro mne výjimečné už tím, že spojuje text s kolážemi, které jsem vytvářel během celého půlstoletí vlastně také jako metaforu a jistý druh poezie,“ přibližuje oceněné dílo obsahující na osm desítek básní a téměř stejný počet koláží. Cenu převzal z rukou Dagmar Havlové a poděkoval poeticky i s vědomím pro realitu: „Děkuji především městské galerii v Plzni, která se ujala vytvořit tuto velice sličnou knížku. Za druhé bych chěl poděkovat vám všem, kteří se staráte o to, co básníci šeptají, křičí nebo vůbec říkají – na rozdíl od byrokratů, které to nezajímá.“ A zvlášť básník poděkoval své ženě, která leží v nemocnici po náročné operaci.

„Upřímně řeknu, že jsem tuto cenu nečekal, ale mám radost. Kdyby bylo na mně, stáli jsme na jevišti ocenění všichni tři nominovaní – Karel Šiktanc i J. J. Novák,“ rozdělil se včera o své pocity Josef Hrubý. A hned je vysvětlil: „Díval jsem se u známých na zahrádku. Kolem oblázku kvetly fialky. Co má zvítězit – oblázek nebo fialky?“ Kdyby měl sám ocenit své sbírky, jmenuje Osoby, Kočičí sněm a Polyphony, ale vzápětí upřesní: „Jde o to, že se básníkova životní zkušenost vždy promítá v určitém čase a že ji básník může konfrontovat se čtenářem.“

Otylé ach otevřel Josef Hrubý krátkou básní: „Válelo se tu amen/ a listí olšové/ Na kraji firma se železem/ s ocelí litinou a s ornamenty/ Zcela na kraji/ mlčela: stěna ve stěně/ zeď ve zdi.“ Jsou to první verše knížky, která přinesla první Magnesii Literu pro západočeské spisovatele vůbec. Je snad i poslem básníkových nových knížek. Se čtenáři se však chce autor rozdělit jen o ty nejlepší verše: „Mám v šuplíku textů možná na několik sbírek. Ale pro knížku budu vybírat velice opatrně!“