S představitelem stárnoucího rockera Olina jsme si povídali nejen o muzice a zpívání, ale i o tom, jak složité bylo po koronavirové pauze znovu naskočit do rozjetého vlaku zkoušení, natáčení, hraní či dabování.

O víkendu měla mít premiéru komedie Vánoce na poušti, která je o stárnoucím rockerovi v krizi. Jaký je váš vztah k rockové hudbě?

Veskrze pozitivní, jsem tím odkojený. Co se týče muziky, mám široký záběr a poslouchám skoro všechno od vážné muziky až po metal. Vyhýbám se jen tzv. tucárnám a hodně umělé hudbě. Rock ale zabírá největší část toho, co poslouchám, což je dané i tím, kdy jsem vyrůstal a co se ke mně dostalo.

Bylo i díky tomu snazší zkoušení této nové komedie?

Určitě, ale pomohlo i to, že znám spoustu kluků, kteří tuhle muziku dělají. Role je mi ale blízká i tím, že je mi taky těch 51 let, takže ta krize středního věku… (smích)

I s ní máte zkušenosti?

Mám, i když asi s jinou, než má můj Olin. On se s ní pere vtipným způsobem, který se bude divákům líbit a bude to přitažlivé.

Je to sice činohra, ale je o rockerech a podle autorů v ní je hodně muziky. Uslyší vás diváci i zpívat?

Budu zpívat, ale to není to hlavní. Je to sice o rockerech, ale ještě více o člověku, který má problém. Nejde dvě hodiny koukat na člověka, který je v pohodě, to by diváka nebavilo – je třeba mu hodit pod nohy klacky, s kterými se musí vypořádat.

Se zpíváním na jevišti máte zkušenost z muzikálů Šakalí léta, Chyť mě, jestli na to máš, nebo aktuální Billy Elliot. Máte s ním ještě problém, nebo už je to pro vás rutina?

Rutina to do určité míry je, ale tady je to zpívání jiné než v muzikálu třeba i proto, že mám hrát na kytaru. A s ní jsem se potkal někdy před pětatřiceti lety – velmi krátce a ani to nebylo intenzivní. Sice vím, jak se nosí a jak drží, ale tím končím. Takže v momentě, kdy dostaneš tuhle rekvizitu, a ještě máš zpívat, nejde to úplně samo. V muzikálu se k tobě přece jenom občas někdo přidá, ale tady mě v tom nechají vykoupat a všichni jen koukají a dobře se baví… (smích) Není to pro mě úplně jednoduché, protože to nedělám denně a není to můj obor. Zvládám to, jak nejlépe můžu, ale úplně dobře se mi v tom neplave.

Nemáte tedy v plánu vydávat vlastní CD s písničkami?

Ne, to určitě ne.

Loňská sezona byla ve znamení lockdownu a dlouhé pauzy. Jak se vám potom naskakovalo zpět do toho koloběhu?

Blbě. Můj organizmus byl zvyklý jet v režimu, kde otáčky motoru v podstatě nepadají pod dva tisíce, a najednou tě z toho vytrhli, zavřeli tě a řekli: Teď tři měsíce nesmíš do divadla. Co ti zbyde? Jsi na chalupě, děláš něco jiného a otáčky se postupně dostanou na úroveň třeba 750 nebo 800. Najednou někdo luskne a zase se po tobě chce ne dva, ale tři tisíce otáček. Jenže chvíli trvá, než se ten setrvačník rozběhne. Po představení teď cítím větší únavu, než jsem míval, a předpokládám, že to není věkem. Najednou jakoby neumím zacházet s energií.

Podmínky stále nejsou stejné jako dřív. Jak se vám nyní hraje?

Je mi vlastně líto lidí, kteří musí v hledišti sedět s rouškami. Ale ani pro nás na jevišti není úplně jednoduché koukat na ty obdélníčky a jen odhadovat, co dělají oči. Myslím, že pro obě strany je to prazvláštní doba.

Vrátili už se lidé zpátky do hlediště?

Vypadá to, že se pořád ještě asi trochu bojí, což je vidět na návštěvnosti. Představení, která jsou přeložená z loňska, jsou plná nebo skoro plná, ale to, co je nasazené nově, tam je to většinou prach a bída.

Situace ohledně covidu se zase postupně zhoršuje, nakažených přibývá. Máte obavu z opětovného zavření divadel?

Myslím, že už si to netroufnou úplně zaříznout, ale omezení přijít můžou. Neumím odhadnout, jestli to bude omezení počtu diváků v sále, nebo vymyslí něco jiného. Nevím, jak ostatní kolegové, ale tenhle strašák tam v hlavě někde je.