V současnosti, kdy je šéfem baletu Divadla J. K. Tyla Jiří Pokorný, není Plzeň výjimkou. Ještě nedávno uváděla všechny tři slavné Čajkovského tituly vedle Louskáčka také Labutí jezero a Šípkovou Růženku, kterou můžeme vidět v plzeňském Velkém divadle i nadále.

Louskáček se však s novým rokem loučí. Odpovědí, proč už na diváky nepočká do příštích Vánoc a zda se na jeviště nevrátí balet nejslavnější Labutí jezero, začíná rozhovor se šéfem plzeňského baletního souboru.
Louskáček dosáhl téměř jako legendární Labutí jezero krásných osmi let, což je v typu kamenných divadel s velkým počtem premiér úctyhodný věk. Samozřejmě vezmou za své scéna a kostýmy, které se bezpočetně upravovaly pro nové tanečníky a v neposlední řadě pro děti, které v Louskáčkovi účinkují. Jsou to samozřejmě tituly, které snesou kratší interval před novým nastudováním. Ale i tak jsme snad potěšili nejednu generaci a doufám přilákali další potenciální mladé umělce a diváky.

Ctitele klasického baletu jste potěšili v závěru roku nastudováním Raymondy, která zažila před několika lety triumfální úspěch v Národním divadle v Praze, ale na plzeňskou scénu vstoupila vůbec poprvé. Jak jste s inscenací spokojen?
V prvé řadě jsem rád, že můžeme nabídku pro obecenstvo rozšířit o další rozměr v oblasti klasického odkazu romantických baletů a nezůstane v povědomí jen Louskáček s Labutím jezerem. Velkým přínosem byla spolupráce s inscenátorkou Raymondy Yelenou Pankovou, která přinesla mnoho pozitivního hlavně pro dámskou složku baletu. Každý klasický balet je pro soubor takzvanou hygienou a broušením nejtěžšího tanečního stylu vůbec , a proto jsem rád, že nezůstane naše práce na jednom bodě. Pevně věřím, že si tento titul najde mnoho příznivců nejenom tanečního umění, protože předkládá ryzí styl a krásu projevu s podmanivou Glazunovovou hudbou.

V letošní sezoně chystáte ještě premiéru Snu noci svatojánské. Už v činoherní podobě jde o komedii ne právě jednoduchou. Převést ji do tanečního jazyka tak nemůže být rovněž snadné. Přesto jste choreografii svěřil mladému sólistovi svého souboru Richardu Ševčíkovi…
Vždy jde o důvěru a zdravý instinkt. Richarda znám již několik let, věnuje se své práci velmi intenzivně, na choreografických soutěžích včetně zahraničních získává ocenění, má oči otevřené a sleduje dění i na ostatních scénách. Nejvíc s ním komunikuji a provádíme rozbor různých inscenací. Musím podotknout, že nejen baletních, a to možná dalo impulz k této nabídce. Žije divadlem, ctí zákonitosti dynamiky, a hlavně chceme s ředitelem Jana Burianem podporovat umělce zevnitř. Vytvářet profil plzenského divadla. Držíme mu palce.

Na začátku sezony Divadlo J. K. Tyla oznámilo, že se vrátí taneční muzikál Edith - vrabčák z předměstí. Termín návratu závisí jen na pěvecké představitelce hlavní role Radce Fišarové, nebo obsazujete nově i všechny taneční party?
Základ zůstává v čele se Zuzanou Hradilovou, na kterou byla titulní role ušitá na míru. Ve sborových scénách k určitým posunům dojde.

Co byste si v Plzni přál do dalších sezon? A čím chcete diváky oslovit hned na začátku té příští - to znamená již na podzim roku 2012?
Kdybychom se zaměřili na nejširší divácké spektrum napříč generacemi, oblíbeným žánrem jsou dějově dramatická díla. Tím bude i podzimní premiéra Anny Kareniny, kterou vůbec poprvé pro náš soubor připraví choreograf Libor Vaculík, který již přivedl na svět v Plzni mnoho působivých inscenací. Dále mám v plánu přivést do našeho divadla dramaturgický počin ve formě například oratoria, kombinaci živého orchestru, pěveckého sboru a tanečníků, což není běžným zvykem. Vím, že to bude velkým oříškem pro všechny soubory, ale je to úžasný hnací motor k poznání dalších neokoukaných vjemů.

Výjimečnou tanečnici měla Plzeň v nositelce Ceny Thálie Ivoně Jeličové. Jak se z vašeho pohledu daří najít za ni náhradu, především pro technicky nejnáročnější klasický repertoár?
Ivona Jeličová ušla v Plzni velký kus cesty a díky tomu a své píli se výborně uplatňuje v brněnském souboru. Paralelně s ní se uvnitř souboru pracovalo a pracuje s dalšími talenty a typy nové generace. Motivace je zapotřebí, zvlášť když se buduje tvář souboru. A to nikdy nesmí přestat. Jarmila Dycková nebo Monika Mašterová také začínaly s menšími úkoly a dnes jsou oporou v náročných partech. Mám radost z vývinu u Martiny Diblíkové, která je nádhernou Raymondou, jež je její první velkou rolí. Již zmiňovaný Richard Ševčík dokáže nejen zatančit technicky náročné party, ale i sugestivně ztvárnit dramatické polohy například v Quasimodovi nebo Abdérachmanovi v Raymondě. Dále se jeví dobře nastartovaná linka u Kristýny Piechaczkové či Nely Mrázové, které jsou též obsazované do náročnějších úloh. Doufám, že u Martina Šintáka bude co nejméně zdravotních problémů, které ho občas trápí. Je to další z lidí, který je divadlu oddán, a to pozná i divák.

Vaše manželka Zuzana Pokorná získala - stejně jako vy - dvakrát Cenu Thálie, synové kráčejí ve vašich tanečních stopách. Jaké je vaše osobní a také šéfovské či taneční přání do nového roku?
Buďme zdraví, to je nejvíc. Všichni tanečníci to vědí až příliš dobře.