Balet, jehož hudbu zkomponoval jako svůj pozoruhodný celovečerní debut ještě o dva roky mladší skladatel Petr Wajsar, uvedla právě tato scéna 14. března ve světové premiéře.
„Když se oprostíme od všech konkrétností, zůstávají nám tu dva základní střety – jedince a společnosti a střet dvou generací. A to jsou problémy věčné, které s předminulým stoletím zdaleka nepominuly,“ vyslovila se choreografka, libretistka i režisérka, jak chápe vesnické drama Aloise a Viléma Mrštíkových z počátku devadesátých let 19. století.
O to, že inscenaci nebylo třeba dodávat aktuálnost jakoukoli nepřirozenou schvál– ností, se však postaral také komponista. O nadčasovosti příběhu Maryši, jejího muže Vávry, milého Francka i rodičů svědčí totiž dostatečně i charakter hudby. Autor v ní přiznává inspiraci folklorem, americkými minimalisty, Leošem Janáčkem, Bohuslavem Martinů, jazzem i rockem. Jeho všestrannou skladatelskou poučenost zdařile dokládá nahrávka k baletu, kterou natočil operní orchestr Divadla J. K. Tyla s dirigentem Tomášem Braunerem a do konečné zvukové podoby ji dotvořil sám autor.
Tanečníci zapůsobili o premiéře v plzeňském Komorním divadle sugestivními výkony, napětí každým jednáním gradovalo. Postavy z Maryši tak vůbec poprvé vyjádřily své charaktery, city, žaly i naděje tancem a s moderní hudbou – bohaté technické i výrazové schopnosti jim dali především Ivona Jeličová (Maryša), Marek Kašparovský (Francek), Miroslav Hradil (Vávra) či Radim Kubeček (Lízal). Zapálený tvůrčí zájem pro klasickou látku nesporných kvalit demonstrovala spolupráce napříč generacemi – s režisérem Janem Burianem, s jedním z nejzkušenějších českých scénografů Janem Duškem nebo výtvarnicí kostýmů Monikou Kletečkovou.
Znovu tedy zvítězila setrvale vysoká úroveň plzeňského baletu. Souboru, který navíc opět vystihl žánr a styl hudby i libreta. Silný příběh, invenční ztvárnění, zážitek…
