Jak jste se dostala do německé kapely?
Před čtrnácti lety jsem odjela do Německa. Především naučit se jazyk. Bydlela jsem zrovna u rodičů našeho kytaristy. Ten za mnou jednou přišel, že zakládají s kamarády kapelu, jestli bych v ní nechtěla zpívat.
Jaké byly začátky?
No celkem těžké. Na první zkoušce začali kluci hrát a řekli mi, ať do toho něco zpívám. Takže jsem si musela na místě vymýšlet melodii i text. Pamatuji se, že jsem se hrozně styděla, proto jsem se raději otočila obličejem ke zdi, aby mě neviděli. Pak to začalo klapat a postupně jsme se prosazovali v Německu.
Jak často hrajete v České republice?
Jezdíme sem několikrát do roka. Narodila jsem se tady, takže se tu cítím dobře. Tohle je ale naše první velké turné po Čechách.
Jak se vám v Čechách zpívá?
Výborně. Jsou tady skvělí fanoušci. Jsou schopni si hudbu užívat. Nejvíce mě baví festivaly. Hráli jsme například na Rock for people v Hradci Králové nebo ve Vizovicích na Masters of Rock.
Předloni jste právě ve Vizovicích zpívala jednu píseň s kapelou Apocalyptica, která bude v úterý hrát v Plzni. Jak se vám s nimi vystupovalo?
Byl to zážitek. Kluci jsou skvělí. Brali mě jako mladší sestru. Povídali jsme si spolu o hudbě, o životě. Určitě bych uvítala možnost znovu si s nimi zazpívat.
Jak byste charakterizovala album No Nuts No Glory, které vyšlo na konci minulého roku, a které představujete na turné?
Je o poznání tvrdší a syrovější než předchozí desky. Je to vývojem. První album Supersonic Speed bylo úplně jiné. Kdybychom ho měli točit teď znovu, vypadalo by odlišně. Člověk za tu dobu prožil spoustu věcí a slyšel novou hudbu, která ho ovlivnila.
Jakou hudbu posloucháte nejraději?
Nejvíce mě baví asi grunge. Především kapely Sound Garden nebo Faith no More. Moje nejoblíbenější skupina je Incubus.
Co říkáte na různé soutěže typu Česko hledá SuperStar?
Tak samozřejmě pokud ti zpěváci mají opravdu talent a pomůže jim to, tak proč ne. Ovšem většinou je to jinak. Mladí, neznámí lidé jsou náhle hozeni do slávy. S tím se málokdo vyrovná. Téměř každému se na začátku líbí být v novinách. Pak se to ale změní. Navíc si myslím, že je to nefér vůči dobrým muzikantům, kteří dávají do hudby všechno. Někdy totiž nejde o to, aby ti adepti uměli zpívat, ale podstatné je, jak vypadají. Myslím si, že tyhle soutěže hudbu někdy degradují.
Stihla jste si prohlédnout Plzeň?
Moc času nebylo. Ale zvládli jsme alespoň prohlídku pivovaru. Bylo to zajímavé.
Jste často mimo domov. Jak to snášíte? Máte vůbec nějaký volný čas?
No volného času mám poměrně dost, ale téměř všechen mimo domov. Hodně s kapelou cestuju. Ten volný čas se snažím využívat na poznávání těch měst, ve kterých hrajeme. Prakticky se mi nestane, že bych byla doma v Hamburku týden v kuse. Ale to prostě k muzice patří. Pro mě by bylo ideální, abych měla dům na kolečkách. Anebo ještě lepší by bylo nějaké zařízení, kterým bych se mohla hned po koncertě transportovat domů.
Co říká váš otec na to, že kráčíte v jeho šlépějích?
Myslím si, že je na mě pyšný. Je rád, že se třeba nevěnuji opeře (smích). On si tedy myslel, že ze mě bude překladatelka, protože mi šly výborně jazyky. Ale je pravda, že i takhle svou němčinu i angličtinu využiji bohatě.
A co vy říkáte na hudbu, kterou tvoří váš otec?
Tak pro mě je to samozřejmě srdeční záležitost. Od malička jsem vyrůstala na Želvě, Otázkách a dalších písničkách Olympiku. Hrozně se mi líbí hlavně tátovy balady. Já zbožňuji melodii. A tyhle písničky ji mají nádhernou. Jinak musím říct, že táta muzikou žije, nemohl by bez ní být.