Režisérem a spoluautorem scénáře byl její tatínek Miroslav Krobot. Děj zasadil na Jesenicko, do kraje, odkud on i spoluscenárista snímku Lubomír Smékal pocházejí. Povídání s Lenkou jsme začali právě tím.
Vy už jste se sice narodila jinde, nicméně k tomuhle kraji máte zřejmě blízko…
Samozřejmě. Tím, že jsem dcera svého otce, jsem zvyklá trávit tam veškeré svátky, dovolené, prázdniny, Vánoce a tak dál. Navíc jsem tam odkojila obě svoje děti, takže ten vztah je dvojitý. I to nářečí vstřebávám rychleji, když tam přijedeme, není to pro mě taková změna.
V Díře u Hanušovic se objevuje značná část souboru Dejvického divadla. Je hodně příjemné hrát ve filmu s kolegy, které tak dobře znáte?
Určitě. Jsme zvyklí na sebe slyšet, pracovat spolu, máme stejný humor. A to, myslím si, byl hlavní důvod, proč se táta a pan Smékal rozhodli nechat obsazení filmu v Dejvickém divadle. Původně uvažovali třeba i o tom, že ve filmu promíchají herce s neherci, lidi z různých koutů republiky.
Když se člověk podívá na vaši filmografii, žasne nad její rozmanitostí. Alespoň pro mě jí vévodí film Petra Zelenky Karamazovi. Myslím, že jde o jeden z nejsilnějších českých polistopadových filmů.
Souhlasím, a je to jednoznačně zásluha Petra Zelenky, kterého pokládám za jednoho z nejlepších českých scenáristů. Petr má ohromnou schopnost propojování, dokáže zasadit scénář do aktuálních souvislostí, do aktuálního dění. Dokáže perfektně napsat dialog a vypointovat situaci. A to je osmdesát procent úspěchu celého filmu.
Trochu do vašeho dětství. Tatínek vás prý nikdy moc nechválil. Jak jste s tím jako malá žila?
On obecně, tedy nejen ve vztahu ke mně, chválou šetří. U nás v divadle ale už poznáme, kdy je spokojený a kdy ne, už třeba jenom z toho, jak se na nás tváří. Beru – a vždycky jsem ho brala takového, jaký je. Hlavně po pracovní stránce se známe tak dobře, že si to vždycky dovedeme každý po svém přebrat.
Pracujete s ním ráda?
Velmi, protože otec je takzvaně herecký režisér. Dává hercům maximální prostor a zároveň je vede ke své nenásilné představě o podobě toho kterého představení. Ale jak říkám, zkoušení vychází hodně z herců. A všichni jsou přitom na jedné lodi. Je to vyvážená a vzájemně obohacující spolupráce.
Dokážete – a chcete vůbec – oddělit váš rodinný vztah od pracovního?
Z těchto otázek jsem měla strach ze začátku, po svém příchodu do Dejvického divadla. Moc jsem se totiž bála, že to oddělit nepůjde. Ale zásluhou mou i tatínkovou jsme náš vztah odstřihnout dokázali. V dobrém slova smyslu. Kdybychom to nedokázali, asi bych nebyla úplně uvolněná a bylo by to všechno těžší. Časem nám pomohlo i to, že táta začal taky hrát. Takže už v Příbězích obyčejného šílenství jsem ho musela vnímat i jako kolegu na jevišti. Prošla jsem si všemi možnými fázemi strachu a bloků, ale zvládli jsme to.
Je s podivem, že Miroslav Krobot neměl herecké nabídky už dřív…
Tátu brali všichni jako režiséra. Že by se dal využít i jako herec, si první všiml Petr Zelenka. Do Příběhů obyčejného šílenství ho v podstatě ukecal. Tátu lákalo zkusit si to, a nakonec všechny odzbrojil svým svérázným projevem. No a pak se to rozjelo. Po divadelním představení přišel film Příběhy obyčejného šílenství a pak logicky další nabídky. Táta má totiž svérázný projev, který tady do té doby chyběl.
A máte ráda pivo?
Pivo miluju! Plzeňské pivo je lék. Prostě zázrak!
Tomáš Pilát
