„Psal se rok 1950, když jsem nastoupil do svého prvního místa, ateliéru, který původně patřil jako pobočný závod pražské firmě Langhans. Byl v Plzni vedle hotelu Smitka, dnešního Slovanu," vypráví Plzák.

Práci s fotografií si zamiloval už v dětství, takže o svém vysněném povolání měl brzy jasno. „Jenže to nebylo tak jednoduché. V roce 1948 se to všechno tak trochu proměnilo, a když byl někdo kluk a ještě navíc zdravý, počítalo se s ním v dolech nebo v těžkém průmyslu," zavzpomínal. Sen se mu však nakonec přece jen vyplnil, a tak se stal absolventem fotografické školy v Hradci Králové, proslulé skutečně výbornými pedagogy.

Pracovat začal v době, kdy už soukromníky nahradila družstva, zažil však ještě tradiční, dnes už těžko představitelné techniky. „Dělalo se na skleněné desky, vývojky se vařily, všechno jsme si museli zvládat sami," vzpomíná na začátky.

V roce 1954 však vyšší místa rozhodla, že prostory ateliéru se slavnou tradicí budou využity pro studovnu marxismu-leninismu, a fotografy přestěhovala do zcela nevyhovujících míst po bývalých obchůdcích v lokalitě U Zvonu. V roce 1960 zde byl Jiří Plzák jmenován vedoucím a v následujících více než čtyřiceti letech vytvořil z ateliéru U Zvonu skutečný pojem. „Když začnete někde s jakoukoli činností, chvíli to trvá, než si na vás lidé zvyknou. Nám to trvalo deset let, než jsme si udělali tu správnou klientelu a začali družstvu pořádně vydělávat," říká muž, za jehož éry bylo jen svateb nafoceno U Zvonu osmnáct a půl tisíce, všeho dalšího pak nepočítaně.

Fotografovat nepřestal Jiří Plzák ani po osmdesátce, i když dnes už pracuje jen pro nejvěrnější klienty a pro radost. A protože nikdy neztrácel kontakt s dobou, fotí dnes samozřejmě digitálně.

Portrétoval tisíce neznámých lidí, ale i řadu populárních osobností. Třeba jeho kolekce fotografií plzeňských herců jsou unikátní. „Měli jsme dobré jméno, a tak k nám herci chodili dost často. V roce 1965 u příležitosti stého výročí českého divadla v Plzni se k nám objednaly všechny jeho soubory. Portréty všech členů jednotlivých souborů pak vyšly i knižně. Později jsme si to ještě zopakovali v almanachu k dalšímu výročí." Ne vždy šlo všechno hned a hladce. „Vzpomínám na jednoho režiséra, mého kamaráda, který si nepřál, aby byla vidět jeho pleš. Tak jsem ho fotil v baretu a nakonec tak, že jsem světlo soustředil jen na obličejovou část, zatímco nad čelem měl stín," směje se Jiří Plzák.

A čeho si nejvíce cení? „Že dodnes potkávám spoustu lidí, kteří se ke mně hlásí. Připomínají mi fotky, které jsem s nimi dělal, a vůbec mi za ně nenadávají, ba právě naopak," konstatuje fotograf.

Rád by uskutečnil výstavu svých prací. Malou ochutnávku z nich – zejména z těch divadelních – představí ve výstavní síni 13 Západočeské galerie v Plzni v Pražské ulici ve čtvrtek od 17 hodin. V rámci pořadu Paleta přijde besedovat o své profesi a jeho fotografie u toho samozřejmě nemohou chybět.