Vytvoří hlavní (a zároveň jedinou) roli ve výjimečném operním monodramatu Lidský hlas, které zkomponoval francouzský skladatel Francis Poulenc podle hry Jeana Cocteaua. Zítřejší premiéra je součástí festivalu Smetanovské dny a následovat budou pouze tři reprízy – 9. a 30. dubna a 31. května. Již nyní má za sebou velmi náročnou přípravu režisérka a autorka celého scénického řešení Lilka Ročáková Rybářová i klavíristka Ivana Janečková, jež se ujala hudebního nastudování a postará se o klavírní doprovod. Hlavní tíhu však musí unést představitelka Ženy – Ivana Klimentová.

Čím především je pro vás tak náročný úkol zajímavý, že jste jej přijala? Je ve vaší operní dráze mezníkem?
Většina rolí, se kterými se interpret na jevišti setkává, je určitým způsobem dána a má zřetelné, jasně čitelné povahové vlastnosti. Rusalka i Carmen se v rozličných interpretacích nikdy zásadně nevychylují z osy svého charakteru, který je určen dějem, libretem a hudbou. Poulencův „Lidský hlas" je jiný, postava Ženy má pevně určený pouze start a cíl. Vede vás hudba, jež je zároveň též osnovou příběhu. Z dialogu – ovšem fiktivního – sbíráte informace o povaze vaší postavy a sám si tvoříte adekvátní reakce. Další jistotou je i telefonní sluchátko coby neodmyslitelná součást vaší role, ale viděla jsem záznam z inscenace, kde použili mobilní telefon… Většina věcí je zkrátka na vás, na režisérovi, na schopnostech a zkušenostech vás obou.

V čem je role nejobtížnější? Pěvecky, herecky, bezprostřední blízkostí diváků?
Začnu samotným nastudováním jako takovým – je to něco úplně jiného než cokoliv, s čím jsem se doposud na jevišti setkala. Nejde ani tak o rozsah role, nýbrž o styl hudby, její intonační a rytmickou náročnost, zvláštní způsob chápání, do kterého musíte nejdříve proniknout, abyste jej vůbec mohl začít vstřebávat a postupně usazovat do paměti. Pro mě to byl zpočátku obrovský problém a nebýt Ivanky Janečkové, naší zlaté paní korepetitorky, měla bych asi malou šanci tuto roli řádně nastudovat, zvláště když od převzetí notového materiálu do premiéry nebylo času nazbyt… Nad klavírním výtahem jsme se scházely bez výjimky i dvakrát denně, svátky i víkendy nevyjímaje. Paní Ivanka Janečková je podle mého názoru korepetitor k nezaplacení!

Shodla jste se s režisérkou?
S Lilkou Ročákovou aktivně spolupracuji zhruba čtyři roky, prvním naším společným dílem byla Mozartova opera Bastien a Bastienka, kde jsem ztvárnila Bastiena. Samozřejmě znám paní Ročákovou mnohem déle, a to z jeviště Divadla J. K. Tyla jako vynikající pěvkyni a z dob svých studií na plzeňské konzervatoři též jako pedagožku, ačkoliv jsem do její pěvecké třídy nepatřila. Je to pro mě velká pocta a zároveň i výzva, že si mě vybrala jako jedinou interpretku Lidského hlasu. A co se týče naší spolupráce, zjistily jsme, že na sebe vzájemně slyšíme. Rozumnému režisérovi nejde o to, aby interpreta „zapasoval" do svých představ, ale aby vycházel z něj. Určitá pravidla ze strany režiséra jsou nutná, a dokonce žádoucí, nemůžete bezcílně bloudit po jevišti. Máte-li štěstí na dobrého režiséra, spojí své požadavky s vašimi schopnostmi, aniž by mezi vámi přestala fungovat spolupráce – v pravém smyslu tohoto slova.

Zpíváte v českém překladu úspěšné překladatelky Evy Bezděkové. Zpívala byste raději ve francouzském originále?
Dílo je vždy nejlépe interpretováno v originálním jazyce. Lidský hlas je na francouzštině a jejích specifických rysech přímo vystavěný, ovšem „běžný divák" v prostředí divadelního klubu by asi těžko rozuměl, zvlášť když si nemůžeme pomoci titulkovacím zařízením. Překlad Evy Bezděkové je však překrásný, velmi emotivní, místy až pravdivě tvrdý. Věřte, že mám často z některých jejích formulací husí kůži. Takže nemám pocit, že by český překlad byl ochuzen o jakoukoli emoci.

Viděla jste či slyšela v Lidském hlase jiné představitelky? Jak vnímáte, že před vámi ztvárnily v Praze tento part Alena Míková a Milada Šubrtová?
Alenu Míkovou ani Miladu Šubrtovou jsem v této roli sice neslyšela, ale dozvěděla jsem se, že toto představení v Praze hudebně nastudoval a dirigoval Ivan Pařík! Já jsem poslouchala třeba Denise Duval, která roli Ženy vytvořila v premiéře, dále mě zaujala například Sónia Alcobaca, Camille Zamora, Magda Oliviero. Mně nejbližší – po stránce pěvecké i herecké – zůstává ovšem Denise Duval…

Je role v této opeře nejnáročnější, jakou jste kdy studovala? Kterých z dosavadních rolí si ceníte nejvíce?
Je určitě nejnáročnější, protože zde nejde pouze o pěveckou stránku, ale rovnocennou součástí této role je uvěřitelné herectví. Člověk si však říká, že když se do takové práce pustí, stačí mu, když se naučí náročný part a za pomoci svých vlastních životních zkušeností dá průchod svým emocím. Z tohoto omylu jsem byla vyvedena velice záhy. Co je komu do vašich zkušeností a prožitků, když je neumíte projevit? Když s nimi neumíte pracovat a dát jim jistou formu?

Máte nesporně právo na řadu divadelních přání. Co byste si přála ještě v opeře prožít?
Má přání se netýkají ani tak rolí jako spíše lidí. Ráda se setkávám se zajímavými osobnostmi. S režisérem, pro kterého byste udělal, co mu na očích vidíte. S pěvcem, jenž stokrát přezpívaný kus podá tak, jako by to bylo poprvé, a přitom zase jinak – a vás to úplně pohltí. S dirigentem, se kterým se na začátku představení nadechnete – a vydechnete až na konci. Baví mě – a pokládám si za čest – spolupracovat s lidmi, pro které má divadlo opravdu smysl.

Petr Dvořák