Jedná se o absolutní improvizaci, kde zápletka, děj i rozuzlení jsou předem neznámy. Jistý je jen to, že se celé hlediště neustále směje.

Příchozí přivítá skromná scéna divadelní šatny. Do ní vstoupí neformálně herci Liška, Josef Polášek a Martin Zbrožek a vysvětlují publiku, že pro ně vlastně nic nenazkoušeli a že si představení na místě vymyslí. Z reakcí publika, atmosféry sálu nebo třeba jen ze zívnutí, skřípnutí sedadla, pádu mobilu či pozdního příchodu diváka pak začnou spřádat nový originální příběh.

„Lišák často vnáší do příběhu tajuplnost, nebezpečí a samozřejmě grotesknost. Rád se ujímá role vypravěče, aby posunul dějovou linii. A neváhá si ani sednout k piánu, i když není pianista. Hraje pochopitelně dětské role," říká o svém hereckém kolegovi Polášek.

„Představení mělo dříve jasný scénář, z něhož jsme se jen opatrně odpoutávali. Tento původní koncept víc vyhovoval Pepíkovi. Měl rád, když věděl, co bude. Těžko nesl, když opěrné pilíře postupně mizely. Improvizaci přijal jako nutné zlo, ale po čase si ji možná i zamiloval. Je pak nevyzpytatelný. Chvíli jenom sedí a gesty doplňuje představení a pak najednou zcela nečekaně vystřihne sáhodlouhé sólo, ze kterého se i já válím smíchy. A hraje výborně ženy," kontruje Liška.

Premiéru mělo představení v roce 2008. Už před tím si ale herci prožili desítky předpremiér. „Hráli jsme spolu v divadle Na zábradlí ve hře, kde jsme šli na podium až v samém závěru. Většinu představení jsme ve třech proseděli v šatně a komentovali a pak i hráli různé životní situace," vysvětluje vznik představení Martin Zbrožek.

V Milostném trojúhelníku se scházejí až čtyřikrát do měsíce. Nejčastěji hrají v Praze a Brně. Říká se, že v Praze museli svým představením vždy po roce zvýšit pořadové číslo, např. Milostný trojúhelník 2. Prý aby měli diváci jistotu, že jdou na něco nového.