V žádném případě však nejde o muzeum, ale mnohdy o velmi živé filmy s tématy zásadními a aktuálními. Co se vybaví řediteli festivalu Ivanu Jáchimovi, když se vysloví názvy jednotlivých festivalových sekcí?

Pocta Ivě Janžurové
Myslím, že je nezpochybnitelné, že paní Janžurová je vynikající herečka mnoha, ale opravdu mnoha poloh. Ne každý ví, že to je člověk, který pro film dýchá, české filmy bedlivě sleduje a s českým filmem je spojená celá její rodina. Až bude v Plzni, nesmím se zapomenout zeptat, jak se daří švestkám na chalupě.

Na vysvětlenou: v době, kdy já u festivalu začínal – tuším, že to byl hned můj první ročník v roce 1998 – jsme spolu s herečkou a v té době i předsedkyní odborné poroty odváželi z Elektry na chalupu do jižních Čech i malé stromky. Možná, že už byla nějaká úroda a možná by už mohlo být ze švestek i něco ostřejšího. Pokud ne, tak nevadí – slivovicí pravidelně zásobuje festival brněnský režisér a herec Břéťa Rychlík.

Pocta firmě MICHR
Paní Chramostová a pan Milota – hodiny a hodiny můžete sedět a poslouchat jejich neuvěřitelné historky, hodnocení filmů, divadelních představení, současné i minulé politiky atd. Jejich vzájemné špičkování a doplňování se je někdy hodně drsné, ale pořád plné úcty jednoho k druhému – prostě lidská a umělecká dvojice se vším všudy. Když o tom přemýšlím, tak vlastně jinou takovou dvojici neznám. Jejich cesta životem – to jsou zhutněné dějiny 20. století, pro mě něco neuvěřitelného.

Sága rodu Procházků
Sympatická a krásná dlouhovlasá mladá režisérka svébytných celovečerních filmů – to je Maria. Pak vzpomínky na polovinu osmdesátých let a četba exilových Listů a Svědectví v noci na koleji na Strahově se zakázanými texty Lenky a Ivy Procházkové. Do třetice – Pokus o „reformu nereformovatelného“ v šedesátých letech a následný tragický osud Jana Procházky v počátcích normalizace. Vlastně až v době mého angažmá u Finále jsem Jana Procházku začal vnímat jako filmaře, především prostřednictvím Kachyňových filmů.

Porta
V dobách mého dospívání něco, čemu jsem se spíš vyhýbal. Prostě mě zajímaly jiné věci a tady jsem měl pocit určité falše – jak ze strany diváků a účinkujících, tak především ze strany svazáckých organizátorů. O to víc se těším na diskuse, které budou provázet jednotlivé filmy a doufám, že se mi ledacos objasní. Přeci jen –- bylo mi v té době dvacet a v tomhle věku většinou vidíte jen černou a bílou a nic mezi tím. Musím na tomto místě poznamenat, že mám taky pocit určitého zmaru, že Plzeň o Portu v devadesátých letech přišla. Takovéto akce by neměly z Plzně odcházet a dneska je snad všem jasné, že to je škoda.

Báječní lidé s klikou
To jsou prostě lidi, kteří se podíleli na vzniku krásných filmů. Kinematografie – stejně jako celá společnost – prošla od roku 1990 bouřlivým vývojem. V divokých devadesátých letech – s privatizací Barrandova či zrušením centrální distribuce filmů – se prostě řada výjimečných filmařů z mnoha různých důvodů už nechytla. Takže kdo dneska – s výjimkou filmových historiků –- ví, jaké filmy natočil třeba Ladislav Helge, Jan Němec, Ester Krumbachová nebo Jaromil Jireš?

Trháky Smoljaka a Svěráka
Typicky český inteligentní humor posledních čtyřiceti let. Filmy a divadlo, které zná v této zemi každý. Citace z jejich filmů se staly součástí naší mluvy, aniž si to možná uvědomujeme.