Někdo by si mohl myslet, že Elaine Lóre je pseudonym, ale nikoliv, je to její civilní jméno. Narodila se v Praze, ale posledních patnáct let žije v Plzni. Osud ji zavál na pedagogickou školu, podle Elaine to ale nebyla ta správná životní cesta. Našla se v malbě, kterou okolí hodnotí jako něco, co tu ještě nebylo. Nebojí se barev a z jejích pláten sálají emoce. Sama se řídí heslem, že svět je plný barev, stačí je jen posbírat.

Říká, že ani neví, kde začala její závislost – malování. K této tvorbě se Elaine dostala tak, že jako malá holčička malovala doma po zdech, v pubertě po lavicích ve škole, dokonce i pod lavicí tajně do skicáku. Nikdy ji ale nenapadlo, že přijde den, kdy se malbě začne věnovat naplno. Malba a kreativní činnost je pro ni osobní terapie. Je to její svět barev, do kterého zve své fanoušky prostřednictvím obrazů.

Náměty pro svou tvorbu čerpá především z toho, co by chtěla v životě vidět a zažít. Představy jsou pro ni do značné míry motivující, protože nikdy neviděla moře a ani větší město než je Praha, takže každý obraz pro ni znamená velkou výzvu. Prohlíží si fotky míst, dívá se na dokumenty nebo filmy a pak do tohoto koktejlu přimíchá něco ze sebe, ze své hlavy. Nemá žádný malířský vzor, snaží se dělat vyloženě její styl, což se jí dle ohlasů daří. Pokud by měla prozradit, čí tvorba se jí líbí, tak to bude jednoznačně Claude Monet, Vincent van Gogh a Jackson Pollock.

„Umění není o školách. Žádná škola tě nenaučí vyjádřit pocity a vložit je do plátna, textu nebo hudby. To prostě v sobě máš nebo nemáš. Škola ti může pomoci ve znalostech, kvalifikaci. Ale nenaučí tě lásku k umění a tvorbě,“ objasňuje Elaine Lóre.

Pozitivní kritika pomáhá

Kritika je pro ni nedílnou součástí tvorby. „A já jsem za ní nesmírně vděčná. Posune tě, poradí ti. Pokud je kritika konstruktivní, není nic lepšího. Bohužel ale dnešní svět je plný anonymních znalců všeho, a to nejen umění. Všichni jsou odborníci na všechno. Takže pokud mi někdo napíše, že by si mým plátnem nevytapetoval ani záchod, v čem mi tahle kritika pomůže? Akorát mi ukáže inteligenci těchto rádoby kritiků. Na druhou stranu, pokud mi někdo napíše nebo řekne, že se mu tohle a tohle nelíbí, protože mi nesedí kompozice, perspektiva nebo cokoli dalšího, budu mu vděčná za názor a pro příště se na to zaměřím. Na vernisážích jsem zatím neměla negativní střet s návštěvníkem. Jen jedna paní mi jednou řekla, že se jí moje obrazy nelíbí, tak jsem jí řekla, že mě mrzí její ztráta času a že příště si má o autorovi něco zjistit, než na něj vyrazí,“ pokračuje malířka.

Do díla promítá své zážitky a vnímání okolního světa. Všechno, co dělá, je odrazem jejího já. Pokud má špatný den, netvoří. Předala by tím pak tu špatnou náladu dál a to nechce. Svět je plný negací a zla, tak proč vytvářet další. Při tvorbě jí ovlivňuje hudba. Bez ní by žádné plátno nevzniklo.

Mimo malby obrazů se spolu s partnerem Vincentem ráda dívá na filmy. Vincent se věnuje scénáristice a kaskadéřině, takže u nich v domácnosti neustále běží filmové novinky, rozhovory a filmy o filmu. Elaine má ráda i filmovou hudbu a hudbu celkově. Od puberty jí zajímají auta a vše okolo nich. Dokonce se chtěla jít učit na automechaničku, ale nějakým nedopatřením skončila na „peďáku“. Je toho hodně, co jí baví, je toho názoru, že člověk by si měl rozšiřovat rozhled. Mimo jiné se jí líbí styl staré Francie, která je pro ni kouzelnou zemí s osobitou atmosférou, zbožňuje francouzský šanson a fotografie zasněžené Paříže. Stejně tak ji lákají i staré uličky Prahy nebo barevné domy na Kubě.

Umění chápe jako terapii a zpověď svého druhu. Svými obrazy chce především předávat barvy dál, protože je všude moc betonu a šedi. Je potřeba to tady rozzářit. I přes tento navenek vyjádřený pozitivismus má Elaine smutek na duši a tím je sociální fobie. Tahle porucha se u ní naplno projevila asi před dvěma lety společně s dalšími diagnózami. Pro její původní povolání učitelky to bylo velkou překážkou. Hodně dlouho si říkala, že to zvládne bez léků, že to nějak dopadne. Nicméně to nešlo.

„Upřímně můžu říct, že můj pan psychiatr mi zachránil život. Nebýt jeho trpělivosti se mnou, nebyla bych dneska tam, kde jsem. Tím chci říct, že davy lidí na vernisážích a na všech společenských akcích bych bez léků nezvládla. Tak to prostě je. Tahle nemoc ovlivnila můj život neskutečně. Nikdy by mě nenapadlo, že nezvládnu sama dojít na nákup nebo k doktorovi. Teď jsem ve stavu, kdy do cizího prostředí nemůžu jít bez Vincenta nebo bez mámy. Pokud se mnou nikdo nejde, taky nejdu. Známější prostředí dávám díky sluchátkům a hudbě. Kdo nezažil, nepochopí,“ se smutkem vypráví malířka.

Namalovala i Plzeň

Elaine nakreslila obraz Plzně s názvem Střet věků. Zachycuje pohled na katedrálu a ulice ve tmě. „Plzeň je můj domov, který mě přijal takovou, jaká jsem. Nenarodila jsem se tady, dokonce jsem tady ani nevyrůstala. Jsem holka z pražského sídliště. Cesty osudu mě ale zavedly do Plzně a nebyl den, kdy bych toho litovala. Když jsem se odhodlala a pustila se do Střetu věků, ani jsem nečekala tak velkou vlnu pozitivních ohlasů. Plátno už má svůj domov tady v Plzni a až se vrátí z pražské výstavy, konečně ho předám i fyzicky. Jsem fakt ráda, že zůstane na domácí půdě,“ pokračuje Elaine Lóre.

Nelze nezmínit, že Elaine Lóre nejdříve chtěla být módní návrhářkou, avšak dle jejích slov nebyla dostatečně velká kamarádka s jehlou a nití. Začínala se skicováním modelů, dokonce si podle jedné své kresby nechala ušít sukni. Možná to byl začátek toho všeho kolem malby, to prý už sama neví. „Co se týká módní branže nemám velké zkušenosti. Vyzkoušela jsem si nějaký ten casting na plus size modeling, viděla jsem pár módních přehlídek a zjistila jsem, že to není svět pro mne. Já se ráda hezky obléknu, ale zároveň ráda vyměním podpatky za conversky.

O tom, že Elaine je činorodá žena, svědčí i to, že maluje své obrázky i na kůži nebo textil jako výrobky dostupné na trhu. Je to pro ni relax, protože tyhle materiály toho zvládnou víc než plátno, nebo spíš si na ně dovolí to, co na plátno ne. Ani neměla v úmyslu to dělat nějak dlouho, ale po taškách přišla poptávka na bundy, kabelky, batohy… a už se vezla. Nedávno předávala dva batohy v jedné plzeňské kavárně a paní vedle od stolu si vyžádala vizitku a hned po ní obě servírky. Je za tyto chvíle hrozně vděčná, protože jsou to viditelné věci plné barev, které rozzáří ty šedé barvy v nás.

Mladá malířka má za sebou plno výstav, loni jich měla šest a letos už dvě. Začala mezinárodní výstavou Prague Art Coctail, kde spolu s asi třiceti malíři vystavila dva své větší obrazy. Následovala výstava v domácím Pappa Coffee v Plzni, Art-n-coffee v Praze a další. Jak říká, byly to pro ni nezapomenutelné chvíle a nové zkušenosti. Prostě něco, na co se nezapomíná a ona je za to neskutečně vděčná. Letos ji čekají tři výstavy, ta plánovaná do plzeňského Buena Vista Clubu ale musela být odložena na podzim.

„Jinak si chci od výstav trošku odpočinout a soustředit se na příští rok, kdy mě čeká hodně práce na zahraničních spoluprácích. Kdo mě sleduje na sociálních sítích, tak ví, že makám na několika frontách a rozhodně se nezastavuju,“ zakončuje malířka Elaine Lóre .

Andrea Martínková