Poté se kluci dofotili se četnými zástupy svých fanoušků a zejména fanynek, udělali si Albert Černý (zpěv) a Johny Cienciala (basa) čas na rozhovor ve velmi uvolněné a příjemné atmosféře. Ke konci ještě přijel Michal Šupák (klávesy).
Začněme aktuálně. Minulý víkend jste vyhráli na udělování cen Český slavík 2012 cenu „Hvězda internetu". Když k tomu připočítám Anděly, cenu MTV a další ocenění, u koho doma tyto artefakty jsou vystavené nebo jak se o ně případně dělíte?
Johnny: Doufám, že právě ta cena ze Slavíka vůbec někde je u nás, protože jsem viděl na facebooku nějaké fotky z afterparty po Slavíkovi a tam se s ní fotili různí lidé, které jsem nikdy neviděl.
Albert: Fakt?
Johnny pokračuje: Ale Michal (klávesy) říkal, že je u něj doma, i když už údajně má ulomené jedno ucho. Jinak ostatní ceny budou nyní vystaveny u nás v Třinci na gymnáziu.
Zůstaneme u Slavíka. Ke konci večera došlo k dvěma překvapením. První bylo druhé místo Karla Gotta, následně pak projev Dana Landy. Co jsi zejména na to druhé říkal, když si to viděl a slyšel naživo. Případně co říkali lidé kolem v sále?
Albert: Myslím si, že své myšlenky v té chvíli formuloval jaksi neobratně a jeho vystoupení spíše zanechalo šokový dojem, což zapůsobilo dobře, protože se o Dana strhl zájem a v průběhu týdne měl možnost svoje myšlenky dát veřejnosti v průhlednější podobě. Osobně s Danem Landou problém nemám, myslím si, že je inteligentní člověk, ale jen se bojím takových postupů, kdy jednotlivý lidé chtějí měnit masy. Co se týče lidí v sále, tak jsem si všiml, že nejdříve nevěděli, jestli si třeba nedělá srandu.
V současnosti je hodně „cool" mluvit a zpívat o stavu v politice a ve společnosti. U vás se zatím tentofenomén neprojevil. Čím to je?
Albert: O tomhle tématu bych psát písničky rozhodně nechtěl, protože mi to přijde málo důležité. Myslím to tak, že mnohem důležitější je psát spíše abstraktnější texty o věcech, které se týkají každého jednotlivce zvlášť, jako například, že ten člověk neví co má se sebou dělat, že chce spáchat sebevraždu, že nikdy neměl otce, nemá vyřešený vztah nebo mu někdo umře. Nechci, aby to vyznělo tak, že se mě to netýká. Naopak, rád si o nějakém politickém nebo společenském tématu přečtu a udělám si vlastní názor, ale naše texty na tom stavět nechci.
close
zoom_in
Zajímal by mne Váš názor na vypalování a stahování hudby. Je prodej CD nebo hudby přes internet v ČR způsob obživy celé kapely a týmu kolem, nebo je těžiště příjmů spíše na straně živého vystupování a marketingu obecně? Jaké tohle procento přibližně u vás?
Johnny: To je jasný.
Abert: Statistika hovoří jasně (smích).
Johnny: Nás živí především živé hraní. Jsme rádi, když se k naší hudbě, ať už je to jakkoliv, dostane co nejvíce lidí, a když se jim to bude líbit, mohou přijít na koncert nebo si třeba koupit tričko, popřípadě i CD. Já to například dělám tak, že si seženu nějakou hudbu, která se mi líbí, nebo kouknu na youtube a když se mi líbí, nebo když se jedná o nějakého začínajícího umělce, tak ho rád finančně podpořím. Myslím si, že ceny CD jsou příliš vysoké a navíc, kdo si dneska kupuje cédéčka? Co se týče procent, u nás je zhruba 80 ku 20 pro živé vystupování.
Vaše texty jsou jen v angličtině. Cílíte tedy primárně na mimočeské publikum?
Albert: Cílíme primárně na mimočeské publikum. Avšak nechci, aby to vyznělo nějak špatně, ale spíše to pojmout pozitivně.
Johnny: Jednoduše řečeno, nechceme diskvalifikovat publikum, které neumí česky.
Čili nějaká expanze je v plánu?
Albert souhlasně a nadšeně přikyvuje (pozn. red).
Přestože tento rok vyšla deska Someone With A Slow Heartbeat, existují už nějaká materiály na další studiový počin?
Albert: Chceš pustit? Mám pár písniček, ze kterých jsem nadšený. Teď jednu nahrajeme koncem prosince s Ondrou Ježkem a uvidíme, jaké to bude. Jestli je něco na celém světě, z čeho mám největší radost, jsou to nové písničky, takže mě tahle otázka vždycky úplně rozjede. Pak si ale uvědomím, že nesmím nic prozrazovat, sorry. Prozradím, že v březnu nám vyjde singl se zpěvačkou, která má krásný hlas.
Alberte, Tvoje pohyby mi při koncertování občas připomínají Paula McCartneyho v dobách Beatles. Není zde nějaká inspirace?
Albert: Jooo? Já si myslím, že na Paulu McCartneym je nejvtipnější mimika. Ale kým bych se chtěl nechat inspirovat, je anglický umělec Allain De Botton. Já jsem spíše jako pružinu, ale do budoucna bych chtěl být víc jako strnulejší.
Zkuste mi popsat, jak vidíte rozdíly mezi hraním v klubu a na větší otevřené scéně a co vám vyhovuje víc?
Johnny: Mě baví obojí. Kdyby mělo být je jedno, tak by mě to asi začalo štvát, ale jelikož se to po půl roce střídá, tak je to ideální. Rozdíly jsou jasné. V klubu se atmosféra lépe přenáší a neuniká nikam do prostoru a na velkém prostoru jí někdy odfoukne vítr.
Albert: Pro mě je na koncertech důležitá nějaká neverbální komunikace. Například nedávno měl v Ostravě koncert Sting, ale neměl velkoplošnou projekci, takže lidé vzadu viděli jen malou postavičku vpředu.
close
zoom_in
Styl, kterým se prezentujete je označován jako indie-rock, nebo brit-pop. Jaké jsou vaše primární zdroje inspirace? Myslím tím kapely, kterými se necháváte inspirovat?
Johnny: S každou deskou je to jinak. Když Albert vymýšlí ty písničky a něco jimi sleduje, ale pak když jsme ve studiu a bavíme se o zvucích je potřeba to k něčemu přirovnat. Téměř vždy naše nápady přirovnáváme k něčemu, co každý z nás poslouchá. Když jsme nahrávali první desku, použili jsme jako zdroje inspirace třeba Killers, trochu ke Coldplay. Když jsme pak nahrávali druhou desku, zase jsme přirovnávali k jiným kapelám a k těm předchozím už jsme se vůbec nevraceli. Prostě se posouváme a rozšiřujeme si spektrum.
Albert: Za sebe mohu doporučit třeba skupinu Bat for Lashes. Byli jsme na nich na Pohodě na Slovensku a asi nejlepší koncert v roce, na kterém jsme byli. Jinak v poslední době je pro mě osobně největší vzor skupina Phoenix. Rád si pustím i Rihannu nebo Beyoncé.
Hrajete spolu už od roku 2006, často zkoušíte, čili jste neustále spolu. Nepřepadla vás někdy ponorka nebo máte způsob jak jí předcházet?Albert: Právě nám skončila kapelní dovolená a myslím, že jí budeme mít častěji, což znamená, že si naordinujeme dobu, kdy se neděje nic. Žádné zkoušení, žádné koncertování.
Johnny: Samozřejmě, že se u nás ponorka už projevila. Proto máme ten refresh systém. Teď jsem se po třech týdnech dovolené už hodně těšil.
Co vztahy? Určitě jste, zejména mezi dívčím obecenstvem, velmi žádaným zbožím. Máte vlastně čas na holky?
Johnny: Já ano a tajit to nebudu. Mám přítelkyni. Kdo by hodně googloval, tak by to stejně zjistil.
Albert: Ve vztahu musí být tolerance. Jelikož nepracujeme normálně například od šesti do dvou, je potřeba najít někoho, kdo tomu porozumí.
Johnny: Nebo někoho, kdo má stejný režim. Kdybys měl holku, která pracuje nebo ještě chodí do školy, tak má prázdniny v létě a chce jet někam na dovolenou, ale my v létě právě hrajeme nejvíc koncertů a dovolenou máme třeba v listopadu a ona v listopadu chodí do školy.
Michal: Já mám zkušenost tu, že holka přes týden pracuje a volno má o víkendu, jenže my naopak máme tak nějak čas přes týden a o víkendu hrajeme.
Již jste odehráli nespočet koncertů. Míváte někdy pocity trémy?
Albert: Myslím, že na mě je to nejvíce vidět, jestli mám trému. Občas se mi stane, že jí ještě mám, přesto však musím vždycky přesvědčivě podat svůj projev. Musím přiznat, že docela zajímavý až nepříjemný pocit nastane, když odehrajeme třeba pět písní, které máme totálně zmáknuté, lidé jsou rozjetí a má přijít nějaká nová, málo nazkoušená věc.
Johnny: V současné době už trému skoro nemám. Mívám jí jen tehdy, když v publiku je někdo, na jehož názoru mí velice záleží. Například nějaký muzikant, kterého velmi respektuji.
Michal: Rád bych přispěl i z jiného soudku. Jsem zvyklý hrát koncerty vážné hudby a za celých šest let jsem s Charlie Straight nezažil ten pocit trémy, když musím sednout ke klavíru a zahrát sám pro tři sta lidí nějakou skladbu, kdy ti posluchači znají každou notu. To je prostě ta tréma, když se klepu, jsem celý zpocený a chodím každých pět minut na záchod. Takže i kdybychom měli hrát pro tisíce lidí, trému mít rozhodně nebudu.
Přestože se vám dostává o hodně více kladné kritiky, existuje samozřejmě i negativní kritika. Jak se vyrovnáváte s kritikou, která je místy až nechutná nebo útočná a nekonstruktivní?
Michal: Když se jedná o konstruktivní kritiku, přistupujeme k ní zdravě a vnímáme jí. Řekneme si třeba: Jo, ten má pravdu." Když pak někdo napíše článek, kde od začátku do konce říká, že jsme kapela pro buzíky, pro třináctileté holky, tak se tomu nezbývá, než smát. Nás to nijak neomezuje, protože děláme, co nás baví.
Albert: Přijímám jen jeden druh kritiky a to od lidí, kteří tomu rozumí, což znamená, že přijde nějaký muzikant nebo producent a řekne, že hrajeme kraviny, tak mi to mrzí. Ale když mi nějaký laik řekne: „Proč tam dáváš tolik těch světel, proč zpíváš goodbye, goodbye?" Tak mu řeknu: „Protože chci!" Ale pak v momentě, když se začnou množit negativní názory od lidí, od kterých to beru, tak z toho jde docela strach.
Johnny: Když vidím silně negativní kritiku, tak si jí třeba přečtu, ale neberu jí vážně.
Na závěr si nemohu odpustit. Vás vztah k Plzni.
Johnny: Jak se řekne Plzeň, tak první asociace, která mi vytane je poslední ročník ceny Žebřík, kdy jsme skončili s Michalem a kytaristou od Tomáše Kluse Jirkou Kučerovským v zákulisí, kde jsme improvizovali a vymýšleli nějakou úplně ujetou písničku v pokročilém stádiu zábavy.
Michal: Poprvé jsem byl v Plzni asi v osmnácti letech, kdy jsem se zúčastnil klavírní soutěže Bedřicha Smetany a strávil jsem zde pět dní. Tehdy jsem tu soutěž vyhrál a poprvé jsem si zde dal pivo s mojí profesorkou na klavír.
Albert: Plzeň? Já si vždycky říkám, že je hrozně daleko. A pak sem na nás přijde čtyři sta lidí.
Aleš Malár
