V posledních letech bývá někdy označováno jako projekt každé druhé divadelní představení, leckterý koncert nebo výstava, v tomto případě je však takový výraz na místě. Svůj autorský balet ze života členů jednoho kabaretního souboru nastudoval libretista, choreograf a režisér Bronislav Roznos už ve Zwickau přímo mezi diváky a v Rostocku ve staré tovární hale. Plzeňská scéna Komorního divadla mu poskytla opět trochu jiné prostředí.

Před rovným desetiletím spolupracoval choreograf s baletem Divadla J. K. Tyla poprvé. V inscenaci Time of Pain – Čas bolesti tehdy spolu s tanečníky sugestivně vyjádřil podoby lidské bolesti. Cabaret Ragtime přináší jiné příběhy s odlišným typem hudby, ale něco je oběma titulům společné. Je to osobitost Roznosova choreografického jazyka a jeho schopnost rozkrývat duši člověka.

Za zvuků příjemné hudby 20. a 30. let minulého století i novějších melodií prožívá deset tanečníků se svým šéfem v Cabaretu Ragtime stálý svár mezi iluzí a realitou. Iluzí, kterou všichni musí vytvářet v kabaretních scénkách pro publikum, a realitou, kterou prožívají v zákulisí a vůbec ve svém osobním životě. Choreograf tak do originálně vystavěného děje promítl „příběhy lásky, sexuality, ale i konkurenčního střetu či konfliktů mezi šéfem a členy souboru“. Že je zákonitě přítomna opět také bolest, není ani třeba dodávat.

V inspirativní, barevně kontrastní výpravě německého scénografa Roberta Schraga vdechuje jednotlivým postavám život baletní jedenáctka. Členové plzeňského souboru ztvárnili v sobotní premiéře charaktery svých rolí excelentně. Ve výčtu nelze nikoho vynechat: Michaela Musilová, Kristýna Piechaczková, Nikola Pažoutová, Nela Mrázová, Martina Diblíková, Richard Ševčík, Petr Hos, Milan Maláč, Pavel Tručka, Miroslav Hradil. A pro roli šéfa kabaretu se nechal přesvědčit šéf baletu Divadla J. K. Tyla Jiří Pokorný, který se tak po dlouhé době opět vrátil na jeviště.

Nemůže téměř být reálnějšího divadla na divadle, než jaké nabízí Cabaret Ragtime. Tanečníci tančí tanečníky a ať chtějí nebo ne, musejí o sobě vypovídat víc, než po nich žádají například role v klasických baletech, byť technicky sebenáročnější. Plzeň rozšířila repertoár o časově nerozměrný, ale citově vypjatý a zároveň radostný titul. Mnohdy není snadné vnímat inscenace, které na diváky působí bolestí či smutkem, aniž dávají odpověď, jak se těmto životním těžkostem pokud možno vyhnout. Ani Bronislav Roznos neposkytuje návod či odpovědi, ale nabízí podněty. A také v tom je výjimečný. V Cabaretu Ragtime předává do hlediště krásu, naději i optimismus.