Představení Planeta slepic je vaším druhým celovečerním stand up speciálem. V čem se liší od předchozího Kdo nepláče, není Čech? Jak dlouho jste na něm pracoval?

V prvním představení jsem se zaměřil na Čechy, je to o nás a alkoholu, jak jezdíme na dovolenou, o lidových písních a podobně. V tom druhém si dělám legraci z celého lidstva, je to o civilizaci, o sociálních sítích, o celebritách, nakupování, o přírodě, o rozdílech mezi muži a ženami. A nakonec se dozvíme, proč tohle všechno přežijí jen slepice. Proto Planeta slepic. I rytmicky je druhé představení jiné. Délka je stejná - 90 minut, ale ve druhém je zpracováno víc témat a jednotlivé výstupy jsou kratší. Jak dlouho jsem ho připravoval přesně nevím, to se tak různě časem vyvíjí a vybírá z různých nových standupů. A pak pár představení trvá, než se to vyhraje a sedne si to, ještě se přidává a ubírá dle reakcí diváků. Ale teď už je to vyhrané v dokonalém tvaru!

Jak reaguje publikum?

Já myslím, že se všem líbí. To se musíte zeptat jich. Ale vím, že se smějí a tleskají. S tím prvním mám za sebou takových 180 repríz a u druhého to bude tak 50. Dokonce v jednom městě budu dělat experiment, že budu hrát obě představení dva dny po sobě a kdo chce, může zajít na obě a srovnat si je. Třeba to někdy udělám i v Plzni. Třetí představení, které plánuji za dva roky, bude zase úplně jiné.

Promítají se do témat, o kterých mluvíte, vaše osobní zážitky? Nebo čerpáte i odjinud?

To je všechno promíchané dohromady, zážitky mé osobní i odjinud. Ale pak se to musí upravit a vytáhnout to nejpodstatnější. Spíš je to i pozorování života, mám rád lidi a rád na ně koukám, třeba v kavárně nebo v obchodním centru, a hned mě napadají příběhy. Důležité je, aby to bylo ze života a aby to byla legrace.

Kromě stand up comedy také píšete knihy, básně, texty, ilustrujete… Je pro vás těžké mezi těmito odlišnými žánry přepínat?

 Není, mě to baví všechno. Naopak, je dobré to prostřídat. Když mám za sebou hodně představení, těším se, až budu chvíli sám a budu psát. A naopak. Jedno vyvažuje druhé.

U stand upu se pohybujete dlouho. Vnímáte, že se do té doby v Čechách neznámá disciplína nějak proměnila? Změnila se nějak i náročnost diváků?

V roce 2005 jsem přišel do pořadu Na stojáka, ale stand-up jsem začal dělat už roce 2002, letos je to tedy 20 let. To byl úplný pravěk, když jsem třeba vystoupil na koncertě naší kapely někde v hospodě nebo v klubu, tak nikdo vůbec nechápal, proč tam najednou někdo mluví a chce je bavit. Dnes už to diváci berou normálně, že třeba na hudebním festivalu nebo firemním večírku vystoupí stand-up komik a pobaví je. Už se to naučili tak vnímat. 

Jak se těšíte do Plzně?

Těším se moc. V Plzni vždy hraji rád, už jenom proto, že můj děda s babičkou se tady narodili a seznámili se tu za války na čajích. Takže se zde stavím na návštěvu u tety, která v Plzni stále bydlí, a pak půjdu na představení. A proto, že tu mám rodinné kořeny, mám pocit, že moji Plzeňáci mi rozumějí.