Tereza Pergnerová: Nežiji hvězdným životem. A byla to skvělá volba

Mise Nový domov patří mezi ty vzácné projekty, které pomáhají potřebným. Co ale dává vám osobně?
Všechny rodiny, ke kterým se dostaneme, chápu jako svoje lektory. Ony totiž přicházejí každá s určitým příběhem, s něčím, co skutečně prožily, co není napsáno „od stolu“. A způsob, jak si to odžily, jak se s tím vyrovnaly, je určité konkrétní sdělení. A tohle poselství jsme se snažili dát do každého dílu pořadu, protože bychom byli rádi, aby divák pouze nekonzumoval, ale aby mohl opravdu něco cítit, konfrontovat se s těmi osudy a pracovat na svém vlastním životě. Těší mě reakce diváků, kteří to přesně tak vnímají a dokazují, že naše práce má smysl. Kteří si každou středu sednou k televizi, nejlépe celá rodina společně, a když pořad skončí, ještě o něm spolu debatují, rozebírají ho – zkrátka povídají si o něm. Něco si z něj odnášejí. To je dneska velká vzácnost. A mě to ohromně obohacuje. A stále se učím. Co epizoda, to další lekce udělená prostřednictvím lidí, kteří prožívají velmi těžký život. Ale nejsou to chudáci. Naopak jsou velmi bohatí svou vnitřní silou, již my jim pouze umožníme pustit ven – a ona zazáří, až vám přechází zrak!

Herečka Hana Vagnerová: Pocit, že nikam nepatřím, je dost šílený

Při vyprávění vám nádherně září oči. Ale není těch emocí na vás někdy až moc?
Je to nálož! Ale můj tatínek mi vždycky říkal, že jsem buldozer. V mých pětačtyřiceti letech už nejsem buldozer, ale houba. Nasávám do sebe všechny ty věci, a jak už jsem řekla, obohacuje mě to. Tenhle pořad není klasická moderátorská práce, je to sám život. Mám pocit, že jsem Misi dostala za odměnu. Jsem šťastná, že u tohohle charitativního projektu můžu být a něco tak velkého prožívat. Něco, o čem jsem předtím neměla ani ponětí. Pokaždé se skláním před každým jednotlivým člověkem, o němž ten který díl je, že mi to dovolí a umožní.

Důvěra, kterou dovedete vzbudit v divácích i v účinkujících, je devíza, která prochází celou vaší moderátorskou kariérou už od rozhlasových začátků přes novácké „čágobélo“ ESO, první českou reality show VyVolení až po současnost. Máte na to nějaký recept?
Na to není recept. U mě všechno vedlo určitým směrem, ale pomalu. Pozvolna. Nenásilnou formou. Je to všechno o vývoji osobnosti. Naštěstí pořád cítím, že se stále vyvíjím. Stále se učím. Je to i o tom, přijmout například svůj věk. Mně je dobře v mém věku. Mladá už jsem byla a je potřeba jít dál a pokorně přijímat věci, jak přicházejí. Příliš neplánovat a nechat vše, ať se to děje tak, jak má. Dalším kladem je, že jsem se smířila s Bohem.

Potvora ze seriálu Slunečná Barbora Jánová: Herečka jsem díky Filipu Blažkovi

Jste tedy věřící?
Ano. Ale myslím si, že jsem byla vždycky. Jenom jsem k tomu musela dojít. Jde hlavně o vnitřní pocit. Naplnění něčeho, co nás přesahuje, a souvisí to s vírou v nějakou morálku, etiku, zásady, podle kterých žijete. Ne že vám je někdo přikázal, ale musíte sami přijít na to, že jde o tisícileté pravdy. V mládí máte pocit revolty, jste přesvědčeni, že objevíte něco nového, najdete nová slova, dáte jim nový obsah, ale postupem času se vrátíte k něčemu přirozenému, co člověk neřídí, nedává tomu směr…

Dovedla byste určit, kdy u vás nastal okamžik, v němž jste tohle všechno pochopila?
Jak už jsem řekla, bylo to ve mně vždycky, jenom jsem si to nepojmenovala. A kdy jsem tomu dala pravé jméno? V minulé sérii Mise Nový domov jsme natáčeli s velmi nemocnou čtyřletou holčičkou. Šlo o širokou rodinu z Hnanic u Znojma, v níž všichni byli věřící. Během natáčení za mnou a režisérkou Markétou Nešlehovou jeden z nich přišel a přinesl nám velký klíč. Jen řekl: „Nevím, jestli se nepletu, ale ten klíč je od místního kostelíčka. A možná bys tam měla někdy zajít, protože jsi třeba nikdy sama v kostele nebyla.“ Já tam skutečně šla (Markéta samozřejmě také, ale šly jsme každá sama), otevřela jsem tím velkým klíčem těžké dřevěné dveře a skutečně poprvé v životě jsem seděla sama v prázdném kostele. Byla jsem tam jenom já a ta energie, kterou jsem cítila všude kolem. Byl to neskutečný zážitek, a když jsem vycházela ven, cítila jsem v každé své buňce, že jsem se smířila s Bohem. Tam jsem si to pojmenovala.

Vlastina Svátková: Víc mě bavily role čarodějnic než princezen

K vašemu současnému poznání asi přispěly i ty kopance od osudu, které jste dostala. A že jich nebylo málo, že?
Jednoznačně. Ale dnes cítím jako velký dar, že jsem si tím vším mohla projít. Myslím si, že všechno to, co se stalo, má své opodstatnění, svůj význam. Každý problém přispívá k tomu, aby z vás bylo něco jiného. A pak si teprve uvědomíte, jaký dar je to, že spolu můžeme sedět a povídat si. Že se můžete ráno probudit a mít radost, že žijete. Obyčejně, hezky, slušně…

V pořadu Mise Nový domov přinášíte lidem radost. Co přináší radost vám?
Spokojenost lidí kolem a moje vnitřní spokojenost. Vědomí, že jsem slušný člověk. A potom zdánlivé drobnosti: například, že mě mají ráda zvířata. Nepotřebuju žádné pompézní projevy života. Jsem zkrátka ráda na světě.

Takže máte doma spoustu zvířat?
Samozřejmě. Máme třeba dva obrovské středoasijské pastevecké psy, Sozého a Luku, což jsou navzdory své mohutnosti neuvěřitelně milá zvířata. Ty nemůžete ovládat ničím jiným než láskou. Oni budou vždycky silnější než vy, ale poslouchají vás tehdy, když vás mají rádi. Mimochodem, tento nádherný model je dobré přenášet i do vztahů k ostatním lidem a především k dětem.

Alena Zárybnická: Padesátka? Některé věci bych už neměla odkládat

Vraťme se ještě k vašemu zvěřinci…
Kromě psů máme i kočky. Máme jich šest, všechny jsou jedna rodina, nedávno k nim přibylo ještě šest koťátek, která rozdáme do dobrých rukou. Pak máme papouška žaka, který nejen krásně mluví, ale umí slova i správně používat v jejich významu. Normálně s námi komunikuje. Jeho slovní zásoba je někde na úrovni čtyřletého dítěte. Donedávna jsme měli ještě králíčka, ale ten už bohužel odešel. Z toho všeho vám musí být jasné, že u nás doma není příliš pořádek… (smích) Na to je tam příliš mnoho tlapiček.

Žijete se svou rodinou v Rakovníku. Zmínila jste se, že vzájemný vztah lásky a poslušnosti se má aplikovat i k dětem. Jaké jsou vaše vlastní zkušenosti?
Mám s nimi krásný vztah, protože svým dětem rozumím, dobře je znám. Mám devatenáctiletého syna Samuela a jedenáctiletou dcerku Natálku, kteří s námi rádi žijí náš obyčejný život. Obyčejný v tom, že náš svět se v ničem neliší od světa ostatních lidí, kteří budou třeba číst naše hezké povídání. Rozhodně nejde o žádný hvězdný život, což byla skvělá volba, protože moje děti mohly zůstat normálními dětmi, nevyčnívají z kolektivu, mají normální kámoše a jsou fajn.

Mají maminku kamarádku, nebo přísnou učitelku, stanovující pravidla?
Obojí. Když byly děti menší, tak jsem na důslednost hodně dbala. Aby platilo to, co si řekneme, aby viděly, že ani já neplácám do větru a že si umím svoje věci ohlídat. Tam někde vznikla pravidla, která dnes už dodržujeme automaticky. Zároveň ale vidím, jak křehké je to, co spolu budujeme, a dávám si pozor, abych onu důvěru, která mezi námi panuje, něčím neohrozila.

Adina Mandlová. Vždy si šla tvrdě za svým, štěstí našla až po boku homosexuála

A zase tady máme již zmíněnou důvěru…
Víte, rodiče často tu důvěru ztrácejí, když se stavějí do pozice nadřazených anebo neomylných. Děti ale umějí krásně ocenit, když vidí, že rodič umí své chyby přiznat a umí o nich mluvit. Děti si také můžete proti sobě neúmyslně poštvat nevyžádanými „dobře míněnými“ radami nebo hodnocením jejich kamarádů. Anebo jenom špatně zvoleným okamžikem. Ale to všechno většina rodičů zná, protože právě být rodičem se učíme všichni za pochodu. A opět jsme u vývoje osobnosti.

K čemu jste došla ve svém vývoji kromě toho, že jste se smířila s Bohem?
K naději v obrodu společnosti. Člověk často podléhá nejrůznějším negativním projevům života, protože zlo je vždycky hlasitější a je víc vidět. Ale já se v posledních třech letech pohybuju v různých sférách společnosti a v různých sociálních vrstvách a vidím, že dobro tam je. A obrovské. Jenom je potřeba, aby ho lidé odšpuntovali. Aby otevřeli svá srdce. Když brnknete na správnou strunu, člověk se rozezní a dál už pak tu nádhernou hudbu dobra šíří podle vlastního přesvědčení. Dobro máme v sobě. Jděte třeba do porodnice a prohlédněte si právě narozená miminka. Nenajdete tam jediného zlého člověka. Pak, postupem času, vás to možná vyprofiluje někam jinam, a když si to uvědomíte, půlku život strávíte tím, abyste se vrátili na začátek. K oné radosti, kterou jste udělali ostatním tím, že jste se narodili. A čím dřív si to člověk uvědomí, tím lépe se mu žije.

JIŘÍ RENČ