Často se objevuje tvrzení, že jde o výmysl zpovykané levicové bubliny nebo o zhoubný vliv západního „genderismu“. Nečtu sice diskuse pod články, ale stačí se podívat na sociální sítě.

Když vlivný český duchovní řekne na adresu ženy, bývalé jeptišky, jež se přiznala, že ji v šestnácti letech zneužil farář, že se po „několika letech tvrdého sexu oběť stává spolupachatelkou“, ježí se mi vlasy.

Nežiju ale vlastně i já sama v zajetí různých stereotypů a předsudků, nepřeceňuji svoji otevřenost, toleranci a respekt? Co napsat za zamyšlení nad tématem zneužívání právě touto optikou – pohledem ženy, která se do naprosto vyhrocené sexuální situace nikdy nedostala a přitom se snaží tyto případy pochopit?

Vztahové otužovátko

Vyrůstala jsem a dospívala na moravské vesnici osmdesátých let, v patriarchálním prostředí, naštěstí v dosti tolerantní rodině. Moji rodiče byli na škále „otevřenost – prudérnost“ asi někde přesně uprostřed, nahotu vnímali jako běžnou věc a třeba k homosexualitě měli osvícený postoj. O sexu se se mnou ovšem nebavili, proto jsem základní informace o podobných věcech získávala téměř výhradně od kamarádek a z knih. A také na zábavách.

Venkov byl v době mého dospívání místem častých i časných sexuálních experimentů. Pro pubescenty, kteří sotva vylezli ze základky a neholdovali intelektuálním zájmům či sportu, se tu jiné víkendové vyžití ani nenabízelo. Nejčastější náplní pátečních a sobotních večerů tak byly taneční zábavy, kde se mládež bavila, seznamovala a zhusta i opíjela. Žili jsme tím všichni – věřící i nevěřící, šprti i lajdáci. Jakmile skončila jedna zábava, začali jsme plánovat, kam vyrazíme příště, měli jsme své oblíbené kapely, podle jejichž itineráře se náš život řídil.

Tenkrát jsem si to asi příliš neuvědomovala, ale právě taneční zábavy mohly za to, že mnoho mých kamarádek brzy otěhotnělo. Ne, že by tenkrát nebyla dostupná antikoncepce, ale představa, že o ni půjdete žádat jedinou místní dorostovou gynekoložku a svědky vaší žádosti bude nejen přítomná zdravotní sestra, vyhlášená místní drbna, ale i další uši za tenkými překližkovými dveřmi v čekárně, mnohé odradilo. A věřící holky i kluci žili navíc v podivné schizofrenní situaci – bylo jim vštěpováno, že sex před svatbou není fajn, ale antikoncepce se označovala za hřích ještě větší.

Na mě tohle prostředí ovšem fungovalo paradoxně jako takové vztahové „otužovátko“ – sex pro mě nikdy nebyl tabu, běžně jsem se o něm bavila, ale dokázala jsem dát poměrně rychle najevo, když mi kontakt druhého pohlaví nebyl milý.

Noční bojovka

Léto po maturitě jsem strávila jako vedoucí na dvou dětských táborech. A na obou jsem zažila stejnou zkušenost – sexuální dotírání o něco staršího, ženatého vedoucího.

Poprvé se tak stalo při táborové bojové hře, kdy jsem s kolegou čekala na stanovišti v setmělém lese. Když mi začal jezdit rukou po zádech a strkat prsty pod tričko, cítila jsem se tenkrát především trapně. Bože – nelíbí se mi, je mu třicet (což v mých osmnácti znamenalo věk těsně před důchodem), je ženatý a jeho žena působí na táboře taky! Nemohla jsem ovšem utéct – zkazila bych dětem hru, a on to moc dobře věděl. Takže jsem jenom opakovaně sundávala jeho ruku ze svého těla a do omrzení, jako nějakou mantru, mu vysvětlovala, že ho fakt nechci a chtít určitě nebudu.

Strach jsem tenkrát neměla, ani když jeho prsty začaly zajíždět výrazně níž. Představa, že by se něco tak trapného a nepříjemného mohlo při další bojovce opakovat, mě ovšem donutila, abych se další den svěřila hlavnímu vedoucímu, který se mi omluvil a zařídil, že jsem se s kolegou už při žádné osamocené aktivitě nesešla. Fakt, že až do konce tábora mě kolegova žena propalovala pohledem a přestala se se mnou téměř bavit, jsem přičítala tomu, že kolega jistě popsal úplně jinou verzi příběhu.

Oplzlý učitel

O dva roky později se mi moje kamarádka svěřila, že ji na maturitním večírku chtěl svést třídní učitel. Vylákal ji do lesa na procházku, a když ji začal líbat a strkat jí jazyk do úst, naprosto zdřevěněla. On se prý jen lehce odtáhl a udiveně se zeptal: „Ty to neumíš?“ Když mi to pár dní poté vyprávěla, byla ještě stále v šoku. A já rovněž.

Popsala jsem (s jejím svolením) historku dvěma blízkým osobám, obě tomu nevěřily, padly dokonce hlasy, jestli si něco nevymýšlí, nechce být přede mnou jen „zajímavá“. Už tenkrát jsem podobnému argumentu nerozuměla. Proč by, proboha, někdo něco takové vykládal jen ke zvýšení své prestiže?

Po čase se navíc ukázalo, že pro onoho pedagoga nešlo o ojedinělý exces, že ho mladé studentky lákaly. Občas dokonce některou obtěžoval před zraky ostatních rodičů nebo pedagogů, například na tradičním studentském plese. Všichni to věděli, všichni nad tím kroutili hlavou, někteří se mu to i „kamarádsky“ snažili vymluvit. Marně.

Jeho pedagogická kariéra stoupala a „svedené“ dívky přibývaly. Teprve po letech přišli do školy rodiče jedné z nich a dali učiteli nůž na krk. Buď s obtěžováním přestane, nebo oni vše ohlásí „na vyšších místech“. Pak prý vše utichlo.

Spoluvina? Nesmysl!

Tyhle dvě situace mě utvrdily v tom, že je ošemetné podobné věci paušalizovat. Každý z nás v takových situacích zkrátka reaguje jinak. Já i moje kamarádka jsme byly navíc úplně jiné typy – já „zkušená“ a nenápadná, ona nezkušená a velmi nápadná. Nepříjemný zážitek jsme si ale do života nesly obě.

Přišly další podobné situace i podobné historky. Novinář, který mě týdny pronásledoval, psal po nocích dvojsmyslné zprávy a tvrdil, že sex s ním určitě chci, protože jsem se na něj na tiskovce v divadle usmívala. Postarší soused, který přede mnou pravidelně dělával oplzlé vtipy, a já mu nedokázala vysvětlit, že mi jeho nabídky fakt nepřipadají roztomilé, ani vtipné. Výběrové řízení na místo vedoucí kulturního odboru jedné pražské části, kde mi ve finále převážně mužské osazenstvo kladlo trapné dvojsmyslné otázky („vy nevypadáte, že byste trávila noci sama“) a od jednoho z nich mi prostřednictvím MMS přišlo dokonce několik fotografií penisů, nevyžádaných, to zdůrazňuji.

Jestli mě podobná situace poznamenala? Řekla bych, že ne, možná právě proto, že jsem se vždycky proti nechtěným nabídkám uměla vymezit i odhadnout nebezpečnost situace. Ale nikdy bych nedokázala argumentovat před svojí kamarádkou, či dokonce před některou z obětí zneužití nebo znásilnění, že si situaci sama zavinila, že byla spolupachatelkou, když hned neodešla, nezareagovala a vše neoznámila.

A hlava mi nebere, jak něco podobného mohou veřejně vyslovit někteří současní činitelé, včetně onoho vlivného českého duchovního.

Kůže

Před pár týdny jsem začala překládat divadelní hru, současný text Kůže, který napsala mladá běloruská dramatička Alena Ivaňušenka. O čem je? Dvě kamarádky, Maja a Aňa, píšou scénář k filmu o školačce Janě, komentují drobné příběhy své fiktivní hrdinky. Ale jde skutečně jen o fantazii vytrženou z reality? V určitém okamžiku se totiž jejich vyprávění o Janě rozdvojuje, jako by ústřední postava dostala šanci žít dvojí život a projít dvojím typem zážitků.

Každá ze scenáristek modeluje Janin příběh odlišně, vzájemně si své verze zpochybňují a my postupně zjišťujeme, že Kůže je mnohem více osobní historií Ani a Maji, které se před časem staly oběťmi sexuálního napadení. A tak jsou obě verze scénáře, Anin i Majin – a ve výsledku i samotná hra –, velmi silnou osobní zpovědí a terapií.

Dívky se prostřednictvím Jany i jednotlivých obrazů vracejí zpátky do puberty. Jenže zatímco „Anina“ Jana hledá čistou a upřímnou lásku, „Majina“ Jana touží být naopak muži žádaná a ve všem odlišná od svých spolužaček.

Dva odlišné příběhy

Anina Jana chodí už od patnácti let s Markem a společný partnerský život mají až do detailu naplánovaný. Těší se na první byt i první sex – samozřejmě teprve po svatbě. Jejich vztah působí navenek idylicky, ale postupem času se čím dál víc vyjevují podivné vzorce Markova chování, jeho snaha dívku neustále kontrolovat, izolovat od přátel, prohlížet jí mobilní telefon či jí ho dokonce občas zcela odejmout (kupříkladu proto, aby se během vaření „nerozptylovala zbytečnou konverzací“ s kamarádkami).

Po dívčiných osmnáctinách se Marek v opilosti pokusí o sex. Počíná si agresivně, a když se mu záměr nezdaří, nabude přesvědčení, že Jana už není panna. I proto s ní nakonec vztekle mrští o zeď… Tento zážitek ji ovlivní, celé roky pak přemýšlí, co inkriminovaný večer udělala špatně, dennodenně se obviňuje, přestane raději nosit hezké oblečení a do gynekologické ambulance chodí jako do práce – trauma se zkrátka přetavilo do řady nikdy nekončících ženských nemocí a obtíží.

Naopak Majina Jana ve snaze zapadnout do mužské společnosti udržuje už od puberty vztahy s více muži, ráda flirtuje, a tak ji jednoho dne její kamarádi, otráveni a unuděni „příliš obyčejným a něžným sexem“, společně znásilní. Na balkoně bytu, kde se vše odehrálo, stojí pak dívka smutná a zmatená, dívá se dolů a touží vše skončit.

Teprve na konci hry se vyjeví, proč Aňa a Maja scénář psaly. Obě vypravěčky své traumatické zážitky utlumily a uzavřely, v sobě i před sebou. Přesto se chce Aňa osvobodit a svůj zážitek skrze „Janu“ vykřičet do světa, sebe a svoji kamarádku zachránit.

Poučný závěr

Hra končí jakýmsi Aniným přáním, naivním snem. Jako by se díky němu vracela zase do puberty: „Tehdy jsem nevěděla, jak nesnesitelný je o tom mluvit. Jak každej příběh bude o mně. A jak těžký je vidět příběh toho druhýho… Je mi líto, že jsem neměla čas to říct Maje.“

Sama autorka o své hře řekla: „Empatie je pro mě velmi důležitá. Nejde o to, že obviňuji druhého a říkám mu svou jedinou pravdu, ale o to, jak a jestli toho druhého slyším.“

V Bělorusku se stala Kůže materiálem pro debaty se studenty, v rámci workshopů se na konkrétních situacích hry učí poznat a definovat tzv. nebezpečné jednání, vždyť obě protagonistky byly sexuálně zneužity blízkými lidmi. A vztahy obou Jan, vztahy, ve kterých se dívky zpočátku cítily v bezpečí, získávají nečekaný charakter jen pomalu a plíživě.

Autorka je dramaturgyní Činohry Národního divadla