Deník s ním mluvil o hlavně tom, jak ho postihlo opakované uzavření baru, co říká vládní podpoře, nebo jak se lidé chovají v obchodech.

Jak dlouho podnikáte? Setkal jste se někdy s takovou krizí?

Letos to bude desátý rok, co dělám sám na sebe a zároveň tedy bych v červnu měl slavit desáté narozeniny svého baru. Snad se toho dožije. Vždycky jsem si myslel, že mám dost široké rozpětí aktivit. Když byla slabší sezona v baru, tak jsem naopak v létě mohl moderovat různé akce, koncerty nebo festivaly. V zimě zas to jsou například maturitní plesy. Takže jestli jsem někdy takový osobní lockdown zažil? Určitě ne. Když započtu i předchozí pracovní pozice, tak po patnácti letech jsem tyhle Vánoce i Silvestra poprvé trávil doma. 

 

Jak moc vás poškozují vládní nařízení ve vašem podnikání?

No vlastně absolutně. Kultura v současné době neexistuje. A co se týče omezení restaurací. Ono se pořád mluví právě jen o restauracích, kam si můžete jít na oběd nebo večeři. Ale existuje spousta malých podniků, barů, pivnic, kam si lidi jdou posedět, popovídat, slavit, a hlavní byznys se tu odehrává mimo kuchyň a večer. Takže zavíračka v osm večer je smrtelná a tady to nezachrání žádný prodej přes výdejní okénko. Stejně jsou na tom i různé hudební kluby, ty jsou vlastně už skoro rok absolutně bez tržeb. Nám dovolili aspoň trochu to léto, i když s jakými epidemickými následky.

 

Stačí vám kompenzace, které vláda dává či slibuje? Co vše musíte platit?

Bohužel u nás je velký rozdíl v tom, co vláda v televizi slibuje a co je pak realita. Jedna věc jsou naprosto chaotická opatření, nařízení, která se mění tolikrát, že ani právníci si někdy nebyli jisti, co všechno a jak mám v baru zaopatřit, aby to bylo dle toho v tu chvíli platného lejstra. Co se týče kompenzací, budu konkrétní. Jako OSVČ jsem dostal jak na jaře, tak i teď kompenzační bonus 500 Kč na den. Za měsíc tedy dostanu 15000 korun, ze kterých hned třetinu vrátím státu na sociálním a zdravotním pojištění. Ze zbytku bych měl zaplatit nájem za bar, zálohy na energie, poplatky teď třeba za odpad, parkovací kartu. A nějaké splátky podnikatelských úvěrů včetně Covid půjčky se státní garancí. Ta garantuje pouze to, že když zkrachuju, tak banka dostane svoje peníze zpátky a dluh bude vymáhat stát po mně. Abych jen nehanil, kompenzační bonus finanční úřad opravdu posílá okamžitě, ale bohužel nestačí. Díky vyplnění asi devíti papírů, zřízení jakési elektronické identity(musíte si pro to na úřad, kde nikdo nepracuje) a úředně ověřeného potvrzení majitele o výši nájmu jsem ještě dosáhnul na Covid Nájemné, což je vlastně polovina tří nájmů za bar. Tahle kompenzace údajně má pokračovat i na další měsíce, ale ministerstvo stále píše jen “Připravuje se”, stejně tak je to s programem Covid Gastro, který se možná někdy spustí. Je to všechno dlouhé papírování s nejistým výsledkem. A protože jsem v soukromém objektu, těžko můžu majitele nutit k odpuštění nájmu a přenést tak svůj, byť nezaviněný, podnikatelský neúspěch na jinou rodinu. 

 

Někteří provozovatelé dokonce mluví o tom, že současná doba je likvidační, jak to vidíte vy?

Jak už jsem řekl, státní podpora nevystačí ani na poplacení nákladů, těch podnikatelských. Vata, kterou nám doporučila spotřebovávat jedna paní ministryně pomalu mizí. A největším strašákem asi ani tak není ta zavřená hospoda, jako spíš nejistota. Myslím, že pár měsíců zavřených by  vydržel každý, kdyby věděl, že pak se to vrátí do starých kolejí. Když ale v minulém roce byly “normální” jen tři měsíce a tenhle rok začal, jak všichni vidíme, tak to moc veselé myšlenky nepřináší. A to nechci vůbec naříkat. Naštěstí živím pouze sebe.

 

Dokonce jste začal pracovat i jako pokladní v obchodě, co vás k tomu vedlo?

Tak pochopitelně nutnost se o sebe postarat. Ale taky pro mě nezvykle moc volného času, který jsem rád vyplnil brigádou. Tady jsem zase u té nejistoty, protože těžko se nechám někde zaměstnat na plný úvazek, když nevím, na jak dlouho. Brigáda v supermarketu, které jediné teď jedou, má výhodu, že můžu skončit prakticky ze dne na den a zase se vrhnout do své práce. Zatím to moc nevypadá. Takže jsem rád i za tuhle novou zkušenost. Věřte, že to prodavačky vůbec nemají lehké. Skoro v první linii.

 

Můžete tak posoudit, jak se lidé chovají i tam, jak to vidíte?

Nejdřív budu střílet do vlastních řad. Jako provozovatel baru jsem akceptoval všechna vládní nařízení, nakoupil dávkovače desinfekce, roušky, rozestavěl stoly na předepsané vzdálenosti, omezil kapacitu. Nechci hodnotit smysl a účinnost těch opatření. Nejvíc to bohužel kazili hosté, kteří nebyli ochotni sedět na jednom místě. Nechtěli pochopit, že už další nemohu pustit do provozovny kvůli kapacitě, že prostě “nemůže jen tak přijít z venku pozdravit kámošku, olíbat se s celým osazenstvem stolu a zase jít”. Na druhou stranu, dalo se to uhlídat, stejně jako si myslím, že by si to pohlídali majitelé a prodavači v malých krámcích. Omezená kapacita, správně nasazená rouška. Myslím, že by to bylo bezpečnější než to, co každý den vidím v obchoďáku. Je jedno, jakou má kapacitu. Všichni jsou nacpaní ve dvojstupech ve frontě u pokladen, minimální rozestupy, tak třetina lidí má roušku pod nosem. Denně potkávám ty nejzranitelnější seniory, kteří se pochlubí, že už jsou ve třetím krámu pro něco ve slevě. Když pak hledají peníze, tak sundají roušku, nalíznou prsty a bankovku mi podají. Tak se vlastně všichni promořujeme. Dost mě mrzí, že v tomhle nefunguje žádná osvěta, z televize pořád slyšíme jen noste roušky, noste rukavice. Ale když pak ty “kontaminované” rukavice musím vyndávat z košíků, přijedou mi po tom pokladním pásu spolu s nebaleným chlebem, tak bych asi nad sebou musel mít sprchu s desinfekcí a pouštět ji po každém zákazníkovi. A tohle teda není chyba žádného obchoďáku, ale pouze nás všech. Stačilo by se možná trochu zamyslet, na co dávat pozor.

 

To bylo vyčerpávající…

Jsem optimista. Věřím, že se život brzo vrátí do normálu. Ale budeme na tom muset zamakat všichni a nespoléhat se jen na pány ministry a jejich nařízení. Tím zamakat myslím i obnovení české hospodské kultury.