Motto: „Pustím se do nich a nedám si pokoj, dokud nejdou."

Důvodem, proč jsme hodináře Klinera navštívili je, že chceme společně s Velkopopovickým Kozlem a čtenáři Deníku najít nejšikovnějšího fachmana plzeňského regionu, kterého pak Kozel odmění za poctivou práci a jeho řemeslný kumšt.

Úsilí hodináře z Tlučné u Plzně oceňují nevědomky lidé v celém regionu, když vzhlížejí k věžním hodinám a řídí podle nich svůj čas.

„Z hlediska prestiže stojí pochopitelně hodně vysoko hodiny na věži chrámu sv. Bartoloměje na plzeňském náměstí. To je ale dáno spíš místem, jinak jsou to vlastně dost obyčejné hodiny. Z pohledu hodináře si hodně považuju hodiny z roku 1723 na zámku ve středních Čechách, kde jsem prováděl generálku,“ svěřuje se zkušený odborník.

Rukama mu prošly staré mechanické hodiny, novější elektrické, v Plzni má na starost i část pouličních elektronických ukazatelů času.

Jeho největší odměnou po práci je pohled na staré hodiny odsouzené do šrotu, které znovu odměřují čas. „Pustím se do nich a nedám si pokoj, dokud nejdou. Zatím se mi povedlo opravit všechny, co se mi dostaly pod ruku,“ pochlubí se Jindřich Klinger.

Hodináře Klingera jsme se proto zeptali na tajemství jeho úspěchu.

Prozraďte nám, co podle vás děláte lépe než ostatní a kvůli čemu se Vaši zákazníci stále vracejí?
Musíte mít trpělivost a hlavně srdce, zápal. Musíte mít tu práci rád, cítit k ní nějaký vztah. A potřebujete i slušnou kondici, když běháte na věž a navíc něco zapomenete.“

A na co se nejvíc těšíte po dni plném práce?
Chci připomenout, že nejsem žádný workoholik. Když odpočívám, rád se začtu do knížky, zajímám se o historii, jezdím po památkách. To je vlastně spojené do určité míry i s mojí profesí. Když je čas na houby, rád zajdu do lesa, v létě jezdím pravidelně k moři,“ dodává fachman z Tlučné.