Jak vzpomínáte na dobu restituce?

Nikdo z nás neměl zemědělské vzdělání, po těch padesáti letech, co nám naše pozemky sebrali. Všichni chlapi jsme byli spíš v oboru strojařiny. nejvíce věděla babička, protože můj otec byl ještě malý, když v roce 1951 během dvou hodin museli statek nuceně opustit. Hlavně tady původně byla pole, kde náš děda dělal živočišnou a rostlinnou výrobu. Sady tady založili na části pozemku až soudruzi v roce 1953, což bylo pro nás – „nezemědělce“ – ještě náročnější. Nakonec jsme ale dali hlavy dohromady a dohodli jsme se, že do toho půjdeme. Přiznám se, že jsme vážně uvažovali, že si to nevezmeme zpátky. Statek byl zdevastovaný, nikdo z nás o tom oboru sadařství nic nevěděl…jenže pak jsme si řekli, že by se děda musel otáčet v hrobě…

Jak jste si zvykal na své nové povolání, které se zároveň pojilo s učením mnoha nového?

Bylo to náročné, učil jsem se metodou pokus – omyl. Já jsem věděl, že jablka jsou zelená, červená, sladká, kyselá a možná ještě drahá a levná. Ale já coby automechanik jsem měl jiné zájmy. Byly tady alespoň traktory, a já jsem si prošel každou pozicí tady. Jezdil jsem s traktorem, opravoval, hnojil, stříkal, až jsem se dostal na tuto pozici.

Takže to alespoň nebyl stereotyp. Co se vlastně děje v sadech během roku? A jak moc se liší jednotlivé sezony?

U nás se děje každou část roku něco jiného. Část roku pěstujeme, další sklízíme a nakonec prodáváme. Teď je zrovna ta nudná fáze, že sedím a prodávám. Každá sezona je jiná, rok od roku. Dobrý rok – urodí se všem, cena jde dolů. I lidem na zahradách roste, pak je pro sadaře vždy „kšeft“ slabší. Naopak neurodí se, cena je vysoká…je to takový ekonomický kolotoč. Bohužel ty horší roky převažují…

Jak je na tom Česká republika s produkcí jablek? A co trápí naše domácí sadaře nejvíce?

V ČR se urodí cca 150 tisíc tun jablek ročně, což je nedostatečné pro náš trh, takže se musí dovážet. Jenže bohužel – dováží se i jablka, která my tady umíme vypěstovat, navíc minimálně stejně dobře. Jsem toho názoru, ať se k nám vozí ty druhy, které u nás vypěstovat nelze kvůli klimatickým podmínkám – jako třeba Jižní Amerika, Nový Zéland…Ale proč sem vozit rubíny nebo šampiony, kterých je plné Česko? Nám to pak samozřejmě fatálně „kazí“ kšefty. Poláci vyprodukují pět a půl milionu ročně, to je úplně jiný svět, tam se výměra zvedla o stovky procent. Tam šly, a stále jdou obří podpory a subvence, a tak se tam vysázely tisíce hektarů sadů za peníze EU. No a dneska se unie zase diví, že v Polsku mají tolik sadů, že kazí trh v Evropě. Proto je trh pokřivený. Za cenu, co jsou polské firmy k nám do ČR schopné dovézt jablka už připravená na prodej, nejsme my Češi (v rámci velkoobchodního prodeje) schopni ani vypěstovat! Tudíž jim nikdy nemůžeme s cenou konkurovat.

Jde s tím nějak bojovat?

My jsme reagovali tak, že jsme změnili strategii firmy…Dříve jsem měl tendenci, že firma má být větší a větší a spolupracovat s řetězci, ať k nám do areálu jezdí kamiony a vozí naše jablka ve velkém do obchodních řetězců. To je však nerovný obchod. My jsme se proto rozhodli zacílit rovnou na koncového spotřebitele. Chceme spíše rozšířit portfolio odrůd. Nyní nabízíme cca 25 odrůd během roku, chceme ten počet zvýšit a nabídnout i další druhy ovoce. Otevřeli jsme obchod v Plzni i v Rokycanech a zatím máme pozitivní ohlas. Je to příjemnější práce, o osobním setkání se zákazníkem, zpětná vazba. Jezdí nám sem i lidé z daleka, třeba ze severních Čech nebo Prahy, kteří si přijedou rovnou pro třicet beden jablek, i pro známé. Největší nabídku máme tady u nás na základně, V obchodech jsme vždy limitovaní sklady a podmínkami. Tady je prostě vše od A do Z. Zákazník si sem může přijet, vybrat si. Jsme schopni o tom jablku mu říct vše, jak je to vyšlechtěné, co to má za plusy nebo minusy. Žádné jablko není dokonalé, vždy je to něco za něco.

Nabízíte i něco jiného kromě jablek?

V poslední době jsme rozšířili o hrušky a švestky a sušíme i křížaly. Několik let už vyrábíme mošty, jak pasterizované, tak naší specialitou je čerstvý mošt každý den. Musíte to jeden den udělat a druhý prodat. Ale díky tomu to zase nedělá každý.

Jaký je vývoj v pěstování jablek za těch 25 let? Co loňská sucha?

Sucho je velký problém. Ten dlouhodobý deficit je tak velký, že se ani letos určitě nedoplnily spodní zásoby vody. Zase když zbytečně moc prší, tak jsou podmáčené a teplo plus vlhko = škůdci a zase zbytečně stříkat, a tak dál. Jak my sadaři říkáme: Největší nepřátelé zemědělců jsou čtyři: jaro, léto, podzim a zima! Je to velká alchymie, pro nás, kteří jedeme v režimu SISPO (ochranná známka – ovoce prodávané pod touto ochrannou známkou je vyrobeno za výrazně omezeného používání pesticidů a umělých hnojiv), to znamená , že můžeme stejný postřik, který někdo bez známky smí použít 30 krát…tak my jej smíme použít jen jednou nebo jen před květem. Se škůdci a případnými chorobami stromů tak bojujeme raději živou biologickou  ochranou, jako jsou draví roztoči, ptactvo, slunéčka a tak dále.