„Tehdy se rodina mého kamaráda jménem Antonín rozhodla otevřít si malý obchod s kořením v krásném secesním domě v Dominikánské ulici. Ten krámek i dům byly od začátku pro mě srdeční záležitostí. Pomáhala jsem tam i se svojí maminkou do noci sypat sáčky, ale nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu mít to štěstí ve firmě opravdu pracovat. Ale také by mě nenapadlo, jak těžké to na začátku bude a za jakých okolností se to stane,“ vzpomíná dnes Lenka Dobiášová, spolumajitelka obchodu Koření od Antonína.

Zájem původních majitelů se tehdy začal soustředit hlavně na jiné podnikání a Koření od Antonína začalo stagnovat. V roce 2011 se firma rozhodla situaci řešit a hledala vhodného člověka do vedení firmy, který by ji pomohl znovu nastartovat. Lenka Dobiášová nad nabídkou zprvu váhala, protože byla plně vytížená prací pro velkou korporátní firmu, ale o rok později už kývla.

Zdroj: Deník/Pavel Bouda

„Právě já, která jsem trávila tolik času v práci a na cestách, a tak málo se věnovala v poslední době vaření, jsem najednou měla vést takovou firmu. Ale konečné rozhodnutí mi pomohl udělat můj manžel, který jako vystudovaný středoškolský učitel biologie a chemie měl velice blízko ke koření a vaření. Měl radost, že jsem nabídku přijala. Ani jeden z nás ale netušil, co nás v budoucnu čeká,“ pokračuje ve vzpomínání Lenka.

Majitelé se totiž tři měsíce po jejím nástupu rozhodli firmu prodat a byla tu další výzva. Zůstala zavedená značka, ale chyběl kapitál a zkušenosti. A opět to byl Lenčin manžel, který prý projevil větší odvahu a sám navíc postupně převzal hlavní úlohu kořenáře.

Po poradě s dětmi se hodně zadlužili a trvalo několik let, než si mohli vzít jako firma první úvěr. Dnes podnikají cesty za kořením například na Srí Lanku nebo do Dominikánské republiky, aby pro svůj krámek vybrali to nejkvalitnější zboží. Zároveň na svých cestách také vidí, kolik práce lidé odvedou, než se koření dostane na loď a doputuje do přístavu v Evropě. O všechny poznatky se pak dělí se svými zákazníky.

Největší stavební akcí v plzeňské zoo je v současné době výstavba pavilonu gueréz angolských.
Nevyhovující obydlí afrických opic nahradí v zoo nový pavilon

„Musím se přiznat, že jsem nejšťastnější za pultíkem našeho krámku a snažím se tady trávit co nejvíc času, ale bohužel papírování mě sem moc nepustí. Nejhezčí chvíle zažívám, když vidím, jak tu lidé na naše koření reagují a mohu si s nimi o tom popovídat. To nás všechny nabíjí a z toho žijeme. A jakou vůni koření mám nejraději? Asi skořici, klasickou indonéskou, proto mám také ráda štrůdl,“ usmívá se Lenka Dobiášová.

Do jejího kořenářského krámku, jak sama říká, přicházejí zákazníci už s úsměvem. A pokud ne, tak určitě s úsměvem odcházejí.