„Jsem vystudovaný strojní inženýr. Kdysi jsem ve dvou podnicích dělal ekonomického náměstka, ale papírovina už mě nebavila. Byly to nervy, tady mám klid,“ vysvětluje rodilý Plzeňan, proč před dvěma desítkami let koupil Anežčin dvůr u Dolců na jihu Plzeňska.

Stovky let starý poplužní dvůr byl rozvalinou, Douděra ho zrekonstruoval tak, aby v něm mohl chovat činčily coby domácí mazlíčky. Jenže přišla ekonomická krize, nebyl odbyt a chovatel musel v roce 2009 přemýšlet, čím chov zvířat nahradit. A zrak mu padl na rakytník, jehož několik keřů měl pro činčily, aby měly pěknou srst.

Dnes má na ploše 2,5 hektaru kolem tří tisíc keřů ve dvaceti odrůdách. „Tento počet je konečný, je to maximum, o které jsme se schopni s rodinou postarat,“ uvádí. Pěstovat rakytník je podle něj poměrně jednoduché, problémem je ale složitá sklizeň. „Ořezávají se větve, i silnější než palec, a ty jdou do mrazáku. Pak už s tím jde manipulovat. Protože jinak, když sáhnete na zralý plod rakytníku, tak se většinou rozmáčkne v ruce,“ říká s tím, že nové úrody se pak dočkáte až za tři roky, protože předchozí dva roky dorůstají jen malé větvičky. Je třeba proto sklízet keře s rozumem, průběžně, nesmí se to nikdy ostřihat komplet.

Proboural díru do domu

Při zpracování plodů rakytníku uplatnil svoje vzdělání a šikovné ruce. „Na zmrzlé plody mám zařízení vlastní konstrukce, které v první fázi oddělí plody a listy od větví, ve druhé fázi odděluje plody od listí. Pak se musí plody vyfoukat a následuje ještě ruční dotřídění. Teprve pak přijde na řadu výroba produktů,“ líčí s tím, že následně je třeba vylisovat šťávu z plodů, které předtím nechá rozmrznout. Na to má zařízení objednané až z Číny, jež poupravil. „Šťávu poté suším, a to také na zařízení vlastní konstrukce. Koupil jsem vyřazenou sušičku na dřevo, kterou jsem kompletně předělat. Abych ji dostal dovnitř, musel jsem probourat díru do domu.

Bylo to složité, ale už jsem to vychytal tak, že jsem z jakéhokoli ovoce schopen udělat tuhou hmotu. Včetně rakytníku. Rád bych produkt nazval povidla, ale kvůli legislativě to nelze, musí se to jmenovat koncentrát, což mně osobně se nelíbí,“ přiznává. Hmotu ředí vlastním medem, a je z toho rakytníkový koncentrát v medu, nebo cukrem a vznikne tak sirup. Za první z výrobků dostal ocenění Regionální potravina, druhý už nachází cestu do restaurací, kde z něj dělají domácí limonády. „Kromě toho dělám ještě rakytníkové víno a coby vedlejší produkt rakytníkový olej, který není vyroben lisováním, což je světový unikát. Ten olej vyvzlíná z koncentrátu,“ doplňuje Douděra.

Mnoho výhod

Rakytník má podle něj mnoho výhod. „Za dob Sovětského svazu býval preferovanou a strategickou surovinou. Soudruzi si ho hýčkali pro případ jaderné války, kdy by ho pojídalo obyvatelstvo a měli tak procentuálně menší ztráty,“ konstatuje s tím, že rakytník podporuje obnovu organismu, např. po ozáření.

Je tak podle něj ideální třeba pro lidi s rakovinou, kteří musejí podstupovat tuto léčbu. „Tato rostlina silně posiluje organismus. Je tam asi 300 látek, které působí ve vzájemné kombinaci,“ říká.

„Pokud ho někdo chce mít na zahrádce, tak je třeba říct, že jde o rostlinu dvoudomou, takže musíte mít nejméně jednoho samce a nejméně jednu samici, těch může být i víc. Rakytník musí být na sluníčku. Na půdu není náročný, potřebuje jen několik metrů čtverečních. Musíte si ale několik let počkat na první slušnou sklizeň,“ upozorňuje s tím, že zralost trvá týden, maximálně dva, pak plod ztrácí kvalitu. Doma je absolutně nejlepší dát si plody do mrazáku a jíst je za syrova.