V minulé sezoně slavila s norskými Vipers Kristiansand triumf v Lize mistryň i domácí titul. Při jízdě nejprestižnější házenkářskou soutěží se stala dokonce nejužitečnější hráčkou závěrečného Final Four, přesto se na přelomu roku rozhodla česká házenkářka Markéta Jeřábková pro změnu klubu. Tým norských šampionek vymění za ambiciózní dánský celek Ikast, kde podepsala tříletou smlouvu.

„Soustředím se na to, abych dokončila práci, kterou mám před sebou,“ prohlásila 26letá opora české reprezentace novinářům při nedávné návštěvě Norska.

Po sezoně vás čeká velká změna. Těšíte se na nové angažmá?

Těším. Byly to pro mě dost krušné měsíce. Myslím, že jsem v kariéře náročnější rozhodování asi nezažila. Na druhou stranu jsem ráda, že je to za mnou, že si poslední půlrok můžu užít naplno a soustředit se jen na Vipers. Chtěla bych to dotáhnout do konce, jaký by si přála každá z nás. V životě to mám tak, že žiju tím, co je tady a teď. Vyřešila jsem si svou budoucnost, ale pořád je přede mnou šest měsíců. Nedívám se na to, co bude, ale soustředím se, abych ve Vipers dokončila stoprocentní práci.

Kristiansand je jeden z nejlepších házenkářských klubů na světě. Co byste na něm vyzdvihla?

Především mentalitu a přístup, které se tu budují už od mládeže. Holky vědí, proč trénují a jak mají trénovat. Není to bezhlavé. Nenajdete tu nic, čeho by bylo moc a čeho zase málo. Klub dokáže najít balanc v tréninku a to se potvrzuje i ve výsledcích, které má nejen Kristiansand, ale i norský nároďák.

Vidíte v norském a dánském stylu házené nějaký rozdíl?

Nemůžu ještě úplně soudit, ale na první pohled si myslím, že dánská liga je kvalitnější než ta norská. Ačkoliv si troufám tvrdit, že se norská liga za poslední roky zkvalitnila také. Dánsko je podle mě pořád ještě o krok výš. I na zápasy, kdy s Ikastem pojedeme na palubovku posledního týmu tabulky a může se stát cokoliv, se těším.

S Vipers jste v domácí soutěži ještě neprohrály, aktuálně jedete na vlně 11 výher v řadě. Jaká je nálada v týmu?

Ono se na první pohled může zdát, že nám to jde v norské lize dobře, ale občas jsou zápasy mentálně náročné. Víme, že zápas musíme vyhrát a že bychom ho měly ovládnout od samotného začátku. Často se to ne tak úplně daří a utkání, i podle statistik, zvládáme daleko lépe ve druhé půli. Samozřejmě za každé dva body jsme rády, v lize jedeme jednoznačně na vítězství.

Na ligové zápasy chodí v Kristiansandu plno lidí, zápasy Ligy mistryň jsou vyprodané. Jaká je atmosféra?

Za mě je celkově hodně rodinná. Kdybych to měla porovnat s Rumunskem nebo Maďarskem, tam je spíš bouřlivá a člověk očekává větší „chuligánství“ než tady. V Norsku lidé přijdou na zápas, užívají si ho a podporují tým za jakéhokoliv stavu. Kdežto když přijedeme do takových zemí blíž naší mentalitě a začne se prohrávat, hráčky jsou najednou špatné. V Norsku to tak není za žádného stavu.

Po domácích utkáních je tradice, že se vytvoří přímo na hřišti fanzóna pro děti, kterým se podepisujete a fotíte se s nimi. Je to příjemná pozápasová „povinnost“?

Určitě ano. Minulý rok, možná poslední půlrok, dozníval covid a dětí chodilo méně. Autogramiáda se ani nekonala. Je rozhodně něco příjemného, když člověk vidí dětská vykulená očička, čekající na kartičku a podpis. Pro ně to má cenu zlata.

Mimochodem v Norsku je házená velmi populární. Poznávají vás lidé na ulici?

Stane se, že ano, ale není to tak časté. Lidé si v Norsku všímají hlavně sami sebe, nikdo nikoho nehodnotí a každý si jede víceméně to svoje. Párkrát se stalo, že řeknou „Heia Vipers“, což samozřejmě potěší. Ale na denním pořádku to není.

Na konci minulého ročníku jste byla vyhlášena nejlepší hráčkou Final Four Ligy mistryň, což je v celosvětovém házenkářském měřítku opravdu výrazný počin. Jak jste to vnímala?

Myslím, že vloni na nějakou Jeřábkovou nebyl nikdo zvědavý, když byla v týmu Nora Mørková a v bráně Katrine Lundeová (usmívá se). Možná bych to nazvala trochu i překvapením a hlavně milým oceněním. Každopádně to, že výkon přispěl ke zlatu z celého víkendu, bylo daleko důležitější.

Ale takové individuální ocenění musí potěšit, ne?

Může to asi znít jako klišé, ale hrajeme kolektivní sport a důležitější je výsledek týmu. Zároveň nebudu tvrdit, že to není příjemné. Sportovce každé individuální ocenění nakopne, mám to stejně. Ale musím se vrátit k tomu, že jsem součástí kolektivu, týmu. Vždy jsem byla a budu taková, že udělám maximum, abych byla co nejvíc potřebná pro tým.

Vizitka

Narozena: 8. února 1996 v Plzni, kde také začínala u trenérky Libuše Škvařilové svoji házenkářskou kariéru v klubu HC Plzeň, ale ještě v dorosteneckém věku se vydala do nejlepšího českého klubu Baník Most.

Po své premiérové účasti na mistrovství světa žen v roce 2017 odešla na svoje první zahraniční angažmá do maďarského klubu Érd NK.

Po necelých dvou letech pak zamířila do bundesligového Thüringer HC a teď obléká druhou sezonu dres norského Vipers Kristiansand, s nímž loni vyhrála Ligu mistryň.

Po této sezoně ale jeden z nejlepších týmů světa opustí, upsala se dánskému Ikastu.

Pochází ze sportovní rodiny, maminka byla atletka, tatínek Jaroslav ligový fotbalista (Plzeň, Bohemians, Brno) a bratr Jakub je hokejový reprezentant, teď hraje za Třinec.