V rodném Litvínově začínal s hokejem, kamarádil s Ivanem Hlinkou, který bydlel kousek od něj. Vytáhlý mladík se ale brzy dal na basketbal a na házenou. A dobře udělal. Házená se pro Vladimíra Jarého stala osudovým sportem. Stejně jako Plzeň, kam po vojně v Dukle Praha přestoupil a jako hráč jí zůstal věrný až do konce kariéry. „Kdybych byl mladý a znovu si mohl vybrat sport, byla by to házená," svěřuje se stříbrný medailista z olympijských her v roce 1972 v Mnichově, který v pondělí 2. ledna oslavil sedmdesáté narozeniny.

Kariéru jste začínal v Litvínově, odkud jste narukoval do Dukly Praha, což byl v té době jeden z nejlepších klubových týmů světa. Věřil jste tomu, že se z druhé ligy můžete dostat do tak skvělého mužstva?
Byl jsem sice nejlepší střelec druhé ligy, ale že se dostanu až do užšího kádru Dukly, to mě nenapadlo ani ve snu. Zvláště poté, co jsme se dozvěděli, že z 25 házenkářů, kteří jsme narukovali, si po měsíci v Dukle nechají jen pět z nás. Nakonec jsme v té pětici vyvolených byli společně s Jindrou Krepindlem, kterého jsem jako jediného z těch pětadvaceti znal. Hrával jsem totiž proti němu za Litvínov ve druhé lize, on hájil barvy Sokola Šťáhlavy. Byl jsem rád, že je v Dukle se mnou, naše kamarádství se na vojně ještě více utužilo.

Kteří známí házenkáři tenkrát oblékali dres Dukly?
V Dukle hrála tehdy spousta reprezentantů – Vícha, Škarvan, Havlík, Duda, Mareš, Beneš, Kavan. Co hráč, to reprezentant a mistr světa. A já do takového mužstva přišel jako bažant, takže jsem měl oči dokořán (směje se). Pravidelně jsem hrál za béčko a jako jediný z pětice nováčků jsem byl i v základu dvanácti hráčů pro ligu. Moc jsem nehrál, ale vážil jsem si toho, že jsem už v prvním roce v Dukle dostával příležitost nastupovat po boku takových hvězd.

Vybavíte si svůj největší zážitek v dresu Dukly?
Určitě utkání proti Steaue Bukurešť v dortmundské Westfalen Halle v říjnu 1967. Bylo to přátelský zápas, vzpomínka na březnové finále obou týmů v Poháru mistrů evropských zemí (PMEZ). Bylo to v rámci sportovního galavečera a náš zápas byl jeho součástí. Myslím, že tam tenkrát bylo přes dvanáct tisíc diváků.

Nelákalo vás zůstat v Dukle natrvalo?
Mně moc nesedělo chování některých hráčů v Dukle. Dávali znát, že jsou mistři světa, a to mě nebavilo. Navíc jsme se s Jindrou Krepindlem domluvili, že po vojně přestoupíme do Škody Plzeň, která o nás stála. Za rok se z Dukly vrátil Vláďa Haber a v Plzni se začal pod trenéry Moulisem a Eretem formovat nový tým.

Vrcholem byl historický zisk titulu v roce 1974. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Už předtím jsme byli druzí, třetí, ale k titulu nám vždycky ještě něco chybělo. Až v roce 1974 se to podařilo, kdy jsme ligu s náskokem vyhráli. Házená v Plzni táhla, hrálo se na antukovém hřišti ve Štruncových sadech a pamatuji si, že na zápas s Tatranem Prešov přišlo pět tisíc diváků.

Vrcholem vaší kariéry byl zisk stříbra na olympiádě v Mnichově. Nemrzí vás, že jste tenkrát ve finále s Jugoslávií nedosáhli na zlato?
Samozřejmě, ale Jugoslávci, kteří suverénně vládli světové házené, byli v Mnichově nad naše síly. Přitom na turnajích jsme byli jediní, kdo je dokázal porazit. V Mnichově už to ale nevyšlo.

V roce 1982 jste ukončil kariéru. Přechod na civilní zaměstnání byl často pro vrcholové sportovce složitý. Jak jste to zvládl vy?
Začal jsem ve Škodovce v investičním útvaru, tehdy se stavěla reaktorová hala. Později jsem dělal ve Válcovnách vedoucího dodávek technologií pro divadla, například v Praze pro Tylovo divadlo, Rudolfinum či v Plzni pro Divadlo Josefa Kajetána Tyla. V roce 1992 jsem ze Škodovky odešel a dva roky jsem dělal manuálně na stavbách v Německu. Pak jsem až do odchodu důchodu v roce 2009 pracoval v Čechách jako obchodník pro německou firmu působící ve stavebnictví.

Vaše vnučka se jmenuje McKenzie. Jak k takovému jménu české dítě přijde?
Vnučka je napůl Američanka. Dcera, juniorská reprezentantka, dostala v osmnácti nabídku studovat a hrát volejbal na univerzitě v USA, kde se později vdala za Američana a narodila se McKenzie. Rodiče se pak rozvedli a dcera se i s vnučkou před necelými čtyřmi roky vrátila do Plzně.

Profil Vladimíra Jarého

Narodil se 2. ledna 1947 v Litvínově, vystudoval strojní průmyslovku v Mostě. Jako žák hrál nejprve dva roky hokej a pak až do vojny současně basketbal a házenou, která dostala přednost.

Po vojně v Dukle Praha přestoupil v roce 1969 do Škody Plzeň, se kterou v roce 1974 vyhrál historický titul. Za rok 1973 byl vyhlášen nejlepším házenkářem Československa.

Na olympiádě v Mnichově v roce 1972 získal spolu se svými spoluhráči z Plzně Jindřichem Krepindlem a Vladimírem Habrem stříbrnou medaili, zúčastnil se i OH v Montrealu v roce 1976 (7. místo).

Hráčskou kariéru ukončil v roce 1982 a ve Škodě Plzeň pak působil jako trenér mládeže, krátce vedl i ligový A tým. Jako trenér pak působil v nižších německých soutěžích, kde s dvouletou přestávkou působil od roku 1991 až do roku 2015.

Už pět let vede s dalšími plzeňskými olympioniky úspěšně regionální Klub českých olympioniků a jeho nadační fond (NFZO).

S manželkou Zdenkou žijí v Plzni, mají dceru Lucii (39), která hrála za českou juniorskou volejbalovou reprezentaci, a vnučku McKenzie (12).